Osobnosti

Učitel Jan Mrazík

V roce 1998 uplynulo 150 let od narození učitele Jana Mrazíka. Touto drobnou prací, která vznikla z vyprávění a poznámek řídícího učitele Jana Kaňáka, který se úzce s Janem Mrazíkem v letech 1896 - 1898 stýkal, chceme doplnit řadu těch, kteří s láskou a nadšením budovali českou školu v druhé polovině minulého století.

Jan Mrazík se narodil 15. června 1848 v Roštíně na Kroměřížsku. Otec Mrazíkův byl v Roštíně učitelem a regenschorim. Učitelské příjmy však nestačily na výživu rodiny a proto musel pan rechtor přivydělávat varhanictvím, vycvičil si kapelu, s kterou hrával při muzikách, svatbách i na pohřbech. Chodíval i se školáky koledovat o Třech králích, roznášet „Blažeje" apod. Bývala to hořká sousta, ale pan rechtor se musel k takové žebrotě ponižovat, aby zajistil obživu rodiny.

Mrazíkovi měli dva syny, Jana a Františka. Jan byl bystrý a nadaný chlapec. Základního vzdělání se mu dostalo ve škole u otce. školní návštěva v té době na vesnicích však nebývala pravidelná. Děti v létě často zůstávaly doma, aby rodičům pomáhaly při různých pracích a v zimě rovněž mnoho do školy nepospíchaly. Oba chlapci pana rechtora neměli život o nic lepší než ostatní děti. I oni museli svojí prací pomáhat živit rodinu. Jakmile trochu povyrostli, dal je otec na kamenictví. To už bývalo v Roštíně tak, že kdo neměl půdu, která by ho uživila, šel do skal dobývat chleba z kamení. Pracovalo se v Roštíně i ve vzdálenějších lomech. Často však občané z Roštína odcházeli pracovat i na stavební práce do velkých měst, Vídně, Prahy, Pešti, ba i dále, odkud se vraceli na zimu domů. Jan, který byl slabé tělesné konstrukce, si jako kamenický učeň mnoho nevydělal, těžká práce byla nad jeho síly, a proto stále prosil, aby této práce mohl nechat a jít studovat. Rodiče, jejichž životní úroveň byla opravdu nízká, se mnoho rozmýšleli, mají-li syna nechat studovat, ale po roce práce v lomech přece jenom svolili. Jejich prostředky však ani zdaleka nestačily na nejnutnější vybavení mladého studenta. Jan se však těmito nedostatky nedal odradit a svým nadáním a pílí překonal těžké začátky a stal se zanedlouho vynikajícím žákem kroměřížského piaristického gymnazia. Na životní potřeby a na vybavení si vydělával tím, že pomáhal slabším žákům při učení. Když dokončil nižší gymnazium, zemřel mu otec. Nezanechal po sobě nic, než bídu. Janova životní dráha tím byla narušena, musel zanechat studií. V nouzi, kterou doma vyvolala otcova smrt, přijal nabízené místo praktikanta u velkostatku v Roštíně. Jako praktikant si však mnoho na penězích nevydělával,ale měl deputátní byt a stravu. Nehladověl a mohl pomáhat i rodině. Kynula mu i naděje, že po roce služby u velkostatku stane se hospodářským adjunktem a to již bylo místo, které mu mohlo zaručit dobrý výdělek. Avšak devatenáctiletý praktikant Mrazík uvažoval jinak: „Jsem hraběcí služebník. Za kus chleba musím být ponížený služebník panské zvůle. S dělníky a nádeníky musím jednat hrubě, já, otrok, mám šlapat chudý lid, z něho jsem vyšel." A tak Jan Mrazík vydržel v této službě jen jeden rok.

K jeho odchodu přispěla i pravděpodobně touha po vzdělání, která u Mrazíka neuhasla po celý život. Rozhodl se proto, že opustí zaměstnání a odejde do Brna, kde bylo právě zřízeno nové vyšší české gymnazium. Dvacetiletý Mrazík s několika uspořenými zlatkami v kapse se nechává zapsat do V. třídy. Zde se seznámil se spolužákem Josefem Úlehlou, s kterým uzavřel vřelé přátelství. Společně bydleli, společně se učili a společně se živili nadšením i bídou. Mrazík, který neměl od nikoho žádné pomoci, snažil se získat životní potřeby hlavně kondicemi u bohatších spolužáků. Hodiny však byly špatně placeny. Tehdejší Brno bylo převážně německé a česká menšina byla nezámožná. Čeští studenti nemohli ani očekávat větších podpor od ústavu, neboť mladý ústav by neměl stipendií a spolužáci z blízkého okolí byli také většinou chudobní. Tak se studentům příliš radostně nežilo. Když časem soukromého vyučování ubývalo a nedostatek dostupoval takové výše, že i podvýživa začala ohrožovat zdraví, rozhodli se oba studenti, že budou učiteli. Vystoupili ze VII. třídy gymnazia a nechali se zapsat do III. ročníku učitelského ústavu, tehdy posledního. Oba doufali, že se jim soukromou pílí při učitelském povolání podaří udělat gymnazijní maturitu, aby potom mohli studovat na univerzitě. Roku 1872 vykonali oba zkoušku učitelské dospělosti. Po absolvování učitelského ústavu měl Mrazík na vybranou mnoho pěkných míst. Avšak na žádost svých rodáků přijal podučitelské místo v Roštíně, kam nastoupil 12. září 1872 u nadučitele Pazdírka. Jan Mrazík šel do Roštína rád. Vždyť zde byla již nová školní budova, na níž je dnes jeho pamětní deska. Stará budova, ve které se narodil, zatím zmizela. Domníval se, že se mu zde mezi svými bude dobře žít a pracovat. Ale stalo se jinak. Správce velkostatku, kterému byl Mrazík dříve podřízen, si vymohl u okresního hejtmana, aby jeho dcera nemusela chodit do školy s vesnickými žáky, aby byla vyučována soukromě podučitelem Mrazíkem. Mrazík se vyučování ujal. Ale správce se k němu choval nepěkně a za vyučování mu zůstával dlužen. Když Mrazík po třech měsících žádal svou mzdu, správce ho hrubě urážel. Mrazík s tímto jednáním nesouhlasil a další vyučování odmítl. Správce si však na Mrazíka stěžoval, že se k němu zachoval arogantně, že mezi lidem šíří neúctu k vrchnosti, že kazí mládež apod. Mrazík v důsledku toho byl volán k zodpovídání k okresnímu hejtmanovi a dostal přísné napomenutí. S rozhodnutím pana hejtmana se však Mrazík neztotožňoval a na učitelské schůzi spolku Komenský v Kroměříži jeho jednání kritizoval. Tento Mrazíkův postoj vyvolal zvýšenou pozornost pana hejtmana a když potom došlo ještě k některým menším příhodám, viděl Mrazík sám, že na okrese kroměřížském nebude moci pracovat. Podal si proto roku 1873 žádost za podučitele do Bystřice pod Hostýnem. Zde pilně studoval a připravoval se ke zkoušce pro měšťanské školy. Zkoušku vykonal v roce 1875. Touha po vzdělání však vedla mladého Mrazíka stále výš. Připravoval se horečně ke zkoušce na gymnazium. Při písemné maturitě obstál, ale před ústní zkouškou onemocněl tak nebezpečně, že lékař, obávaje se o jeho život, mu zakázal každou duševní námahu. Osud mu tak stavěl do cesty překážky jednu za druhou. Po uzdravení několikrát žádal o připuštění ke zmíněné zkoušce, ale nebylo mu vyhověno. Mrazík proto zanechal tohoto úsilí a snažil se alespoň dostat k pramenům věd - do Prahy. Ale i tato jeho druhá tužba se mu splnila až na konci života. Když se nemohl dostat do Prahy, spokojil se alespoň s Kladnem, kde byl roku 1877 ustanoven odborným učitelem na dívčí měšťanské škole, kde působil nepřetržitě po dvacet let. Z tichého klimatického městečka po Hostýnem se dostává Mrazík do prostředí, kde život hučí na zemi i pod zemí. Změna však Mrazíkovým ideálům velmi vyhovovala a proto s velkou energií se dal do práce. Kladenské údobí uvedlo Mrazíka do zvýšené literární, vědecké i organizační činnosti. Za dvacet let svého působení zanechává za sebou opravdu úctyhodné dílo a je znám učitelstvu jako významný pedagogický spisovatel. Úřady však jeho činnosti posuzovaly jinak. Nelíbilo se jim, že Mrazík mluví a píše tak přímočaře a daly mu svoji nelibost i znát. Když se po dvaceti letech odvážil podat žádost o místo ředitele, byl odmítnut. Učitelstvo však posuzovalo Mrazíka jinak. Roku 1897 se konala zemská učitelská konference v Praze. Za kladenský kraj byl delegátem zvolen učitel Jan Mrazík. Na konferenci se mu dostalo významného uznání. Byl zvolen do konferenčního výboru a předsedou první sekce. Když si na ukončení konference delegát Mrazík vyžádal slovo, promluvil tak, že se ve zprávě uvádí, že tento poslední řečník promluvil „vážná slova, jež odpovídala hlubokému cítění a přesvědčení všech". Nová funkce, svěřená Mrazíkovi na konferenci, v níž setrval po několik let, vystupňovala jeho pracovní úsilí. Vyhledával si spolupracovníky, chápal se pera při každé příležitosti, neznaje osobního pohodlí, spánku a nešetřil ani vlastního zdraví. Řídící učitel Jan Kaňák, který se toho roku s Mrazíkem scházel, říká, že byl úplně vyhublý a zničený. A nebylo divu. Vždyť práce, kterou vykonával pro časopis Pedagogické rozhledy a Česká škola, kde kromě redigování příspěvků uveřejňoval i své samostatné odborné studie, např.: „Větosloví ve škole obecné a měšťanské", „Psychologické základy mravní výchovy se zřetelem ke škole obecné" a jiné. Mimoto psal úvodníky, zprávy, rozhledy po současném vědeckém ruchu, články se sociální a politickou tématikou atd. V literárních posudcích si všímá cizí literatury, překládá díla a články spisovatelů francouzských, anglických, ruských, polských a jiných. Všechna tato práce, která vyžadovala ohromnou píli a vynaložení velké energie, vyčerpávala Mrazíka a měla vliv i na jeho povahu. Mnozí jeho vrstevníci tak došli k přesvědčení, že Mrazík je chmurné a nepříjemné povahy. Učitel Kaňák však ve svých zápiscích i vzpomínkách naopak poznamenává, že to byl milý a vlídný člověk, ale vážný. Roku 1897 odchází Jan Mrazík jako odborný učitel do Mladé Boleslavi, kde později působil na obchodní škole a krátce před penzionováním se stal ředitelem. Jako penzista byl pak roku 1911 povolán za profesora na dívčí pedagogium do Přerova, kde působil tři roky. Z Přerova se odebral do Prahy. Jeho touha po Praze se tedy splnila, ale příliš pozdě. Umírá zde 2. července 1923 jako 75letý stařec, který celý život obětoval českému školství.

Václav Tomášek

Přetištěno z Věstníku muzea v Kroměříži, 1960, č. 7, s. 101-103

Antonín Mozga, rolnický syn

„Chtěl bych mít koníčka jako květ třešňový do běla,

divoká hříva, však v očích dobroty žár.

A na něm ty by jsi, děvčátko, seděla.

K němu bych připřáhl vraníka, ba věru,

byl by to pár, jak bílé tvoje čelo a k němu černé vlasy."

Když Jan Čarek uspořádal a v roce 1939 v tehdejším nakladatelství Novina Praha vydal knížku „Básně rolníků", uvedl na předním místě báseň „Chtěl bych mít koníčka". Její autor se sám charakterizoval v průvodním dopise slovy: „...posílám Vám jednu z básní, které tak občas někdy píšu... Básník nejsem. Posílám Vám ji tedy s jakýmsi ostychem. Jsem stár 23 let." A podepsán: „Antonín Mozga, rolnický syn, Cetechovice, pošta Roštín, Morava." Povoláním básníkem skutečně nebyl. Osud mu předurčil jinou, podstatně prozaičtější úlohu. Narodil se jako rolnický syn 11. února 1916 v Cetechovicích. Tatínek Vítězslav Mozga tam byl zemědělcem na č. 63, maminka pocházela z mlynářské rodiny žijící tenkrát na malém venkovském mlýně pod kopcem Chlumem poblíž Cetechovic. Měl ještě pět dalších sourozenců. Vychodil nejprve obecnou školu (1922 -1927) v rodné obci, pak tři roky měšťanky v Kroměříži. Přes nesporné nadání mu poměry neumožnily další studium. Pracoval tedy v letech 1930 -1935 jako zemědělský dělník u otce. Předurčený dědic rodného statku rozšířil své vědomosti pro svou životní profesi posléze dvouletým studiem (1935 -1937) na Rolnické škole v Kroměříži. Pak následovala opět léta těžké dřiny doma, přerušená jen v období 1939/1940 nucenou účastí na výstavbě dálnice přes Chřiby v Zástřizlech, kterou organizovali po obsazení Československa Němci. V roce 1951 se oženil s Miladou Hanzlíčkovou (narozenou 29. prosince 1913), učitelkou v Roštíně. Krátce po sňatku opouští rodnou usedlost a stěhuje se za manželkou do jejího roštínského domku. Mění dílčím způsobem i profesi, i když v zemědělství nadále zůstává. Zaměřuje se na živočišnou výrobu. Doplňuje si vzdělání studiem na čtyřleté zemědělsko - technické škole v Holešově a pracuje jako zootechnik na různých místech, např. u plemenářského podniku v Tlumačově. Z jeho životních dat uveďme ještě dvě informace: Za prvé, že v letech 1945 -1948 byl politicky organizován v Národně socialistické straně v Cetechovicích, a po roce 1949 v Čs. straně socialistické.

Za druhé, že 22. listopadu 1975 mu zemřela manželka a že tuto ztrátu nesl velmi těžce. Sám poznamenal, že po její smrti na dlouhou dobu ztratil zájem o všechno dění; a nebylo toho málo, jak se dále dozvíme. Z této životní krize se dostával jen zvolna, zvláště pak po uzavření nového sňatku s Antonií Hlavinkovou v únoru 1977.V nové rodině našel i nový smysl života a stal se na dlouhá léta opět oním všetranným podněcovatelem kulturního života v Roštíně, tak jako tomu bylo i dříve. Slova obsažená v předchozí větě jsou vlastně i důvodem, proč byl tento článeček napsán. Málokdo jej asi znal jako básníka; mnozí jeho spoluobčané jej však znali jako výborného vypravěče, člena a předáka tamního hasičského sboru, místního knihovníka a dlouholetého kronikáře i jako dobrého zpěváka a hráče na křídlovku v roštínské kapele, proslulé daleko široko. Potřebu sdělovat něco se svého nitra okolí měl od mládí. Nevíme, kdy či pod jakým podnětem v sobě tuto vlastnost objevil. Víme jen, že kolem dvaceti let začal občas psát básně. Dochovalo se jich bohužel jen velmi málo. I to málo ovšem naznačuje, že básnický cit v sobě měl, že netvořil silou vůle, ale jako projev přirozeného nadání. Těch několik autorizovaných věcí prozrazuje na Mozgu - básníka jemnost jeho prožitků, souznění s přírodou, v níž se denodenně pohyboval, i s prací, jíž se živil, i poetičnost vlastního projevu a použité formy. Snad o tom přesvědčí i jiná jeho zveřejněná báseň z 1. července 1939, nazvaná „Jetel".

„Dlouhý a široký lán - záplava růžových barev a těžké omamné vůně,

marnivé bohatství krůpějí rosných za časných červnových rán...

malinkých kadeřavých hlav dlouhý a široký lán.

Jeteli růžový! Pochoutko chalupnických krav,

chlebíčku bujných a lesklých koní sedláků, šťavnatá hostino zaječích rodin.

Chtěl bych být včeličkou anebo motýlem pestrým.

V jásavém žáru polední letních spil bych se sladkostí retů tvých.

Můj milý růžový jeteli v dlouhém a širokém lánu, čas tvůj též vyprší.

A v jednom červnovém ránu v lodyhách šťavnatých zasvítí ostří kosy.

Pak bude konec krásy, veselí... Můj malý jetelíčku, jeteli!"

Možná, že to byla také těžká léta konce první republiky, která zintenzívnila Mozgovy prožitky a vedla jej k duchovní tvorbě. Ale o jejím pokračování již nic nevíme. Snad v době okupace Československa zmizela pro něj možnost publikování, snad v sobě básnickou touhu vědomě popřel. Jistá potřeba veršovat a skládat ovšem v něm zůstala až do konce života. Dal jí ale zcela jiný rozměr - rozměr desítek deklamovánek, veršovaných přání a proslovů členům rodiny, bývalým spolužákům a sem tam i některým liknavějším spolupracovníkům či úřadům, jistě překvapených, když místo strohé a ponížené žádosti v té či oné věci jim v obálce přišla květnatá suplika.Leckterou deklamovánku u svých přátel doplnil i hudební parádou. Byl výborným a aktivním hudebníkem, hráčem na křídlovku v místní dechové kapele Roštíňance, oblíbené v širokém okolí. Byla dokonce tak dobrá, že 4. ledna 1981 účinkovala v Čs. televizi v pořadu nazvaném „Souboj dechovek". Roštíňanka tehdy zahrála šest skladeb a Antonín Mozga sám zazpíval dvě hanácké písničky. Hudba, ta mu byla skutečně blízká. Svědčí o tom i rozsáhlá pasáž v jeho publikaci „100 let požární ochrany v Roštíně. 1881 - 1981", kde mj. zachytil troubené signály vesnických hasičských sborů v Roštíně a okolí. Hasiči, hasičský sbor, to byla vůbec jeho velká láska. Členem sboru byl od roku 1934, tedy již v Cetechovicích, ale nejvíce se této činnosti věnoval právě v Roštíně. Byl členem i funkcionářem, např. velitelem v roce 1953 a 1975. Žádná hasičská paráda a zábava, ale i odborný zásah se bez něj neobešly. Dal sboru kus života, jak nakonec svědčí i výše citovaná publikace o rozsahu 36 stran, zpracovaná zajímavým a vyčerpávajícím způsobem. Pokusil se (po roce 1976) dopsat i kroniku Sboru dobrovolných hasičů v Roštíně, v níž chyběly zápisy od roku 1953, ale stihl zachytit jen tři roky. O to více úspěšnější však byl při psaní kroniky obecní. Na počátku této své činnosti do kroniky zapsal: „Úloha kronikáře byla mi svěřena radou místního národního výboru počátkem roku 1969, když po úmrtí dosavadního kronikáře Josefa Beránka nebylo nikoho, kdo by dále o udržování kroniky a doplňování zápisů pečoval. Mám rád svůj rodný kraj i jeho historii, přesto, že je v celku docela všední a neoplývá nebo lépe řečeno není v ní nijakých významných historických událostí. Převzal jsem tedy tuto funkci, i když jsem dosti zatížen nejenom svými vlastními úkoly plynoucími z mého zaměstnání, ale i prací na různých úsecích veřejného života." Byl kronikářem výtečným. Doplnil nejprve zajímavě chybějící léta 1964 -1968 a pak následuje od něj každoroční zápis až do roku 1989. Kroniku nejen psal, ale místy přímo vyprávěl. Zpovídal mnohé staré občany obce a nebylo roku, aby zápis neobohatil nějakou historickou či národopisnou zvláštností.Tak zachycuje oslavy stoletého trvání školy, archeologické nálezy v katastru Roštína, popisuje vynášení smrtky a vítání jara v obci, zaznamenává z vyprávění pamětníků velké požáry v obci, uvádí podrobný popis hřbitova, vzpomínky učitele Jana Bednáře na Roštín v letech 1868/69 atd. Zvláště cenná jsou jeho národopisná pozorování, hlavně zápisy místních pověstí, např. Pověst o zvonech na Jakoubku (zápis z roku 1984). Vůbec, lidový folklór mu byl velmi blízký. Věděl, jak potěšit a obveselit celou vesnici. Mnohokráte dělal pochovávání basy -a nejen v Roštíně, ale třeba i v Kunkovicích (1970) či Zdounkách (1983), vynášení smrtky a vítání jara v Roštíně (1981) a jiné. V jeho osobě byla lidová tradice vlastně stále živá. Jako kronikář přispíval i ke vzdělávání svých kolegů a k seznamování veřejnosti s touto sférou, tak významně dokumentující běžný život téměř každé obce. Tak v Metodických listech, vydávaných každoročně pro kronikáře obcí Muzeem Kroměřížska, zveřejnil tyto články: Konec staré tradice pohřbívání v Roštíně (č. 9 z r. 1984, s. 17-19), Z historie voleb v obci Roštín (č. 11 z r. 1986, s. 17-19), Kronikářská fotodokumentace (č. 13 z r. 1988, s. 21-23). Stejně tak by se řada jeho drobných příspěvků nalezla v okresních novinách Týdeník Kroměřížska, a snad i jinde.Ale jako písmák nejlépe své znalosti obce i zkušeností kronikáře zužitkoval v publikaci nazvané „Kronika obce Roštína", a vydané roku 1968 (rozsah 42 stran); vzešla z oslav stoletého výročí školy (1967). V ní se Antonín Mozga projevil jako dobrý vypravěč i dobrý historik, zaměřující svou pozornost zejména na život Roštína v posledních dvou stoletích. Obsáhlá je pochopitelně pasáž věnovaná historii školy. Závěr knížečky je poněkud neobvyklý: Antonín Mozga v něm otiskl píseň „Roštínská", kterou sám složil k přátelskému večeru při oslavě sto let školy. Tak jako před desetiletími, tak i nyní prozradil její obsah hluboké Mozgovo sepětí s krajem, v němž se narodil, žil a pracoval. Vždyť již prvá sloka začíná těmito slovy: „ Nezávidím Hanákovi jeho roviny, nezávidím Valachovi kopce, doliny. Krásná města, staré hrady nic mě netěší, protože u nás pod Brdem je to pěknější. Když tak na to někdy myslívám, písničku si milou zazpívám...," aby o kus dále autor furiantsky pokračoval: „Když Kolumbus Americe poprvé hold vzdal, na břehu už seděl Rošťan a na husle hrál. I když v dálce vesele si žil, o domově často tiše snil..." A konečně v desáté sloce autor melancholicky končí: „...Za sto let až čas nás odvěje, kdo si potom píseň zapěje?" Chtěl bych se zmínit ještě o poslední obsáhlé aktivitě Antonína Mozgy. Vždy přál tomu, co lze nazvat dobrými sousedskými vztahy. Cítil, že na novodobé vesnici lecos z nich chybí, že se ztrácí i jistá soudržnost i informovanost mezi jejími obyvateli. A tak v jeho mysli vznikl plán vydávat Zpravodaj obce. Stalo se, a pod hlavičkou tehdejšího národního výboru vyšlo v prosinci 1984 jeho prvé číslo. Další dvě pak v roce následujícím, v roce 1986 to byla dokonce tři čísla, 1987 dvě a 1988 jedno. Devět útlých svazečků formátu A4 jen stěží vypoví, kolik s jejich přípravou měl Antonín Mozga spolu s dalšími členy redakční rady starostí. Z malého nákladu 250 kusů u každého se jich dodnes mnoho nezachovalo. Ale jsou a hlavně do budoucna budou i jistým obrazem života v Roštíně v té době, a stejně tak dokládají, kolik drobných i obsáhlejších příspěvků pro ně kronikář a knihovník, hasič a hudebník Antonín Mozga napsal. A dokládají i jeho lásku a svědomitost, s jakou k této jistě nelehké a možná někdy i nevděčné práci přistupoval. Nevím, zda se mi portrét Antonína Mozgy podařilo dostatečně vykreslit. Fakta jsou přece jen strohá ve srovnání s životem, který plnohodnotně prožil. Znal jsem jej sám z řady setkání při kronikářských aktivech v Kroměříži i přímo z Roštína, když napomáhal zařazení tzv. Seibertova mlýna do seznamu památkově chráněných objektů. Když se ohlédnu za jeho životní poutí, vytane mi na mysli postava jiného Moravana, Františka Skopalíka ze Záhlinic. Jen na první pohled je dělí více než století času; spojuje je šíře zájmů, selský původ, sepětí s rodným krajem, vypravěčský talent, láska ke zpěvu a mnohé jiné včetně písmácké tradice, již každý svým způsobem pomáhali udržovat. Myslím, že slovo písmák vystihuje nejlépe všestranné úsilí a zájmy Antonína Mozgy. Je v něm zároveň obsaženo to nejpodstatnější, co vytvářelo tradici moravského venkova v dřívějších dobách a co zprostředkovaně přežilo až do naší doby. Antonín Mozga byl člověkem citlivým, s úzkým vztahem k životu kolem něj i k přírodě, v níž se od mládí pohyboval, a která pro člověka vytváří podmínky jeho existence. Snad tedy na závěr bude nejlépe zveřejnit část jeho zápisu z kroniky za rok 1982, jež je i dokladem jeho vypravěčského talentu: „Už dlouho jsem skřivánka neviděl, a ani neslyšel -a zvláštní věc: V letošním roce jsem po těžké nemoci vysedával jen tak za příhodného počasí na zahrádce a najednou slyším skřivánka. Vylétal pak z polí nad naším domkem na Drahách, třepetal se vysoko ve vzduchu a zpíval. Při mém tehdejším stavu a starostech mi připadalo, jako by zpíval pro mne, na mé uvítání a k mému potěšení. Bylo mi to zvlášť milé a poslouchal jsem ho téměř denně. Ošetřoval jsem na zahrádce stromečky angreštů a milý skřivánek se začínal dávat do zpěvu, někde ještě nízko nade mnou. V tom někde něco cvaklo. Zpěv rázem ustal a tři, čtyři drobná peříčka, která po chvilce vánek volně přenesl nedaleko mé hlavy, jako by mě zdravila naposled. Skřivánka jsem pak již nikdy neslyšel. Dodnes při vzpomínce je mi z toho nesmírně smutno, a snad do smrti bude."

A nám je dnes smutno, že Antonín Mozga, rolnický syn, již není mezi námi. Zemřel po dlouhé a kruté nemoci 6. července 1991.

Zdeněk Fišer Přetištěno ze Zpravodaje Muzea Kroměřížska, 1992/2