Fulltextové vyhledávání

29. 3. Taťána

Zítra: Arnošt
Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > Fotokronika obce > Hasičský sbor - 1. část

Hasičský sbor - 1. část



Stručně z dějin požární ochrany

Hasičská historiePožární ochrana je záležitost v dějinách lidstva vlastně již hodně stará. Vždyť již v dobách, kdy člověk poprvé poznal dobrodiní i zlo ohně, musel se naučit jej také hasit a omezovat tak, aby nepůsobil škodu. Prvá obydlí, která si začal člověk budovat po opuštění jeskyní a skalních děr, byla povětšině z velmi hořlavých materiálů. Nebylo nijakých účinnějších hasících prostředků kromě vody. Té bylo sice dost, ale její doprava k požářišti byla po­malá, nedostatečná a k hasebním účelům tedy téměř naprosto neefektivní. Haše­ní, či lépe řečeno lokalizování požáru spočívalo především v odstraňování hořla­vých materiálů z blízkého okolí ohniska požáru, tj. hlavně bourání sousedních objektů tak, aby požár se neměl dál po čem šířit. Později přišli lidé na to, že snaha jednotlivce, ba i kolektivu je málo účinná a nedostačující, pokud není nějak organizována. Proto již ve starověku dochází, zvláště u vzdělanějších národů k jakési organizovanosti při hašení požárů.

O určité, jaksi již organizované službě hasičské, nacházíme zmínku ve starých egyptských papyrosech, pocházejících z druhého tisíciletí před naším letopoč­tem. Dokonce na jednom obrázku, pocházejícím z babylonského města Ninive z let asi 800 před n. 1., je znázorněno hašení požáru primitivním hasebním nářadím. Ale již v tehdejších dobách nedávala zvláště některým přemýšlivým lidem spát, primitivnost, nedostatečnost a neúčinnost hasebních zákroků Snad nejpokročilejší byli v tomto směru Egypťané, jejichž známý učenec Ktesibius kolem roku 250 před n. 1. sestavil jakýsi stroj, který přinesl výkonnější, účin­nější a efektivnější hašení, než dosud používané obyčejné nádoby na vodu. Tento stroj byl již vlastně jakousi pumpou, podobnou ruční stříkačce a vystři­koval vodu do požáru přerušovaně. O padesát let později jej zdokonalil Ktesibi­ův žák Heran, využiv vzduchu stlačovaného v báni k rovnoměrnějšímu výstřiku.Byla to tenkráte světová událost a na tomto principu, postupně zdokonalovaném byly stavěny stříkačky vlastně až dosud. Heranovy stříkačky byly prý opatřeny krátkou, točivou proudnicí, která šla zamířit na požár. Ještě mnoho staletí trvalo, než v roce 1518 vynalezl Antonín Platner z Augšpur­ku vozovou stříkačku. Ta byla pak pomalu zdokonalována a vylepšována.

Vý­znamný krok kupředu i v jejím používání byl zaznamenán kolem poloviny sedmnáctého století, kdy přibližně kolem roku 1655 vynalezl Holanďan van der Heyda v Amsterodamu hadice, savice a větrník. Hadice byly nejprve kožené a teprve později se začaly vyrábět konopné. Vynález parního stroje byl později využit i při výrobě a použití stříkaček parních.Po první světové válce začaly do požární ochrany pronikat stříkačky motorové, u nichž vývojem byly používá­ny i různé druhy vývěv. V naší obci, prakticky až do založení požárního sboru nebylo k hašení požárů užíváno jiného nářadí než háky, sekyry, žebříky a jiné vhodné bourací nářadí. K ulévání ohně pak putny na vodu, džbery, kádě a voznice, neboli lejty na voze, jimiž se voda k požáru dovážela.Takováto voznice stávala, podle staršího po­dání naplněná vodou na voze pod kůlnou v panském dvoře a v případě požáru se do ní zapřáhl. potah koňský, někdy i volský a vyjelo se s ní k požáru. Tam se voda vypouštěla do putýnek a vylévala do ohně. Někdy se však i stalo, že po požáru se nová voda do lejty nepřipravila a pak při novém ohni se zjistilo, že je úplně rozeschlá a než se zastála a udržela vodu lehl objekt popelem. Mimo tomusely být v každé zemědělské usedlosti pořízeny, udržovány a na stálém a viditelném místě umístěny jeden, nebo dva bourací a trhací háky. Starší pa­mětníci je ještě ve svém mládí vídávali leckde visívat ve dvorech na zdích sta­rých chalup, kalen a chlévů. V případě požárů běželi obyvatelé domu s tímto nářadím k ohni.

Organizace požární ochrany

S postupující civilizací zvyšovalo se i nebezpečí požárů a projevovala se nutnost nejenom organizovanosti boje proti nim a ucelenosti postupu při jejich likvida­ci, ale projevila se i nezbytnost organizované přípravy, výcviku a co nejširší hmotné i morální vybavenosti lidí, kteří je měli provádět. Již ve staré říši římské, za císaře Augusta, na počátku našeho letopočtu, byla zřízena jakási organizovaná hasičská služba. Toto těleso, či požární sbor, čítalo prý v zemi asi sedm tisíc mužů a bylo vyzbrojeno vlastními hasícími prostředky tehdejší doby. Z jeho řad byly stavěny i požární stráže při různých příležitos­tech, zvláště prý v divadlech, v nichž tehdy řádily časté požáry. Ve spisech z doby Napoleonovy se uvádí, že při dobývání Alexandrie působil v ní jakýsi hasičský sbor. Byl vyzbrojen Heronovými stříkačkami, žebři a háky a s velkou dovedností prý hasil požáry domů, způsobených francouzskými stře­lami. Tento sbor prý tam trval již od roku 1500. V Turecku, ve starověku i středověku, byly hlavně ve městech zřizovány skupiny, povětšině složené ze všelijaké sebranky, jejichž úkolem bylo hašení požárů. Tyto tlupy byly vyzbrojeny ručními stříkačkami, sekyrami a pilami a požárem postižený jim musel za tuto službu, poskytnutou při hašení, zaplatit.

Ve staré Číně byla přísná opatření proti vzniku požáru. Jednou ze zajímavých statí proti­požárních zákonů byl i článek podle něhož příslušníci toho oddílu policie v je­jichž obvodu vznikl požár, dostali veřejně na náměstí pořádný výprask za to, že se nestarali, aby se požárům předcházelo. Podle zpráv prý se postižení po­licisté mohli nechat při výprasku někým zastoupit, ale náhrada za to činila přibližně jejich jednoměsíční služné. Tento zákon byl zrušen teprve v nedávné době, ale vidíme z něho, jakou značnou a možná účinnou pozornost věnovali staří Číňané preventivní ochraně.Mnohem krutější předpis však platil v Ja­ponsku, v němž jsou, nebo byly stavby, většinou dřevěné. Až do roku 1873 tam totiž platil zákon, podle něhož všichni dospělí obyvatelé domu z něhož vyšel požár, byli sťati. V evropských zemích nalézáme ve starých záznamech jednotlivé zmínky o urči­tých jakýchsi požárních řádech, teprve od 13. století. Jimi se jednak přikazovala opatření proti vzniku požáru a jednak dávaly příkazy jak požáry organizovaně a účelně hasit. Tyto řády vydávaly šlechtické úřady pro podřízené ve svém panství, hlavně pak ve městech. Prvním takovým známým řádem v našich zemích je Požární řád pana Berky z Dubé.Podle tohoto vzoru postupně vznikaly a byly vydávány požární řády i na majetcích jiných šlechticů a v 15. století jsou už téměř ve všech městech našich zemí. Podle těchto řádů byla povinnost hašení požárů ukládána hlavně řemeslnickým cechům, které mívaly i vlastní hasební nářadí.

Řády byly upravovány na místní podmínky každé obce a určovalo se v nich jak se má k ohni přistupovat, kde a u koho se hlásit, s jakým nářadím při ohni pracovat a vůbec jak si počínat. Kdo se k ohni bez řádného důvodu nedostavil, byl pokutován. K požáru se svo­lávalo vytrubováním ponocného na volský roh, zvoněním nebo tlučením na zvon na jednu stranu, čemuž se říkalo "šturmování", nebo voláním "hoří".Při požáru v městech veleli obvykle hejtmani jednotlivých čtvrtí, kteří v nich obstarávali také jakousi preventivní ochranu a dbali na dodržování tehdejších protipo­žárních opatření a nařízení. Vedoucí úlohu při hašení požárů mívali, zvláště v menších městečkách a obcích kominíci, kováři, dále tesaři, zedníci a obecní zřízenci.Teprve v 18. století se pozvolna započalo se zřizováním placených hasičských sborů, které znamenaly v požární ochraně nový směr a značný pokrok První takový sbor byl zřízen počátkem 18. století v Paříži a brzy na to i v jiných vel­kých městech. Bylo pak samozřejmě nutno vybavit tyto jednotky co nejúčinněj­ším hasícím nářadím, což vedlo k zdokonalování stávajících zařízení i k neustá­lému vynalézání nových součástí výzbroje. Byly vynalezeny hadice, savice, různé typy stříkacích strojů a posléze i parní stříkačka. Dobrovolné sbory hasičské se počaly zakládat v Evropě zhruba o sto let později, tedy v první polovině 19. století. Zatím však jen ojediněle a ve větších místech. Udává se, že v roce 1841 vznikl dobrovolný hasičský sbor v Míšni, v roce 1847 v Karlsruhe a jinde. V českých zemích byl první placený požární sbor zřízen v Praze roku 1853. První dobrovolný požární sbor byl ustaven v roce 1854 v Zákupech a v roce 1861 v Liberci. Všechny tyto sbory však měly velení německé. Teprve v šedesá­tých letech 19. století začaly u nás vznikat české dobrovolné hasičské sbory s vedením i velením českým.První z nich byl zřízen ve Velvarech v roce 1864.

Myšlenka dobrovolné požární ochrany se pak šířila tak, že za deset let později, tedy v roce 1874 bylo v Čechách již 107 požárních sborů a o tři roky později již 152 požárních sborů. Bylo v nich zapojeno celkem 7793 činných dobrovolných členů. Na Moravě byl první dobrovolný hasičský sbor založen roku 1868 v Třebíči. Založil jej vlastenec, jehož jméno je v historii dobrovolného hasičstva na Mora­vě dobře známo a který býval a dosud je zván otcem moravského hasičstva - Titus Krška. Ale třebíčský požární sbor nebyl ryze český, poněvadž v jeho vedení bylo hodně kovaných Němců a po odchodu Tita Kršky se stal německým. Ale Titus Krška nelenil a ihned po svém přesídlení v roce 1871 založil na Moravě první, ryze český požární sbor ve Velkém Meziříčí. Po jeho příkladu počaly i v jiných městech a obcích vznikat dobrovolné hasičské sbory, tak, že v roce 1874 bylo na Moravě již 17 sborů. Nebylo to mnoho. A proto ve snaze posílit myšlenku dobrovolné požární ochrany, oživit a urychlit její růst, svolal Titus Krška v roce 1874 do Brna I. sjezd českého hasičstva a obecních před­stavených. Jeho nadšený, ohnivý a vlastenecký projev vyslechlo více než 200 účastníků. Zvláště silně zapůsobila a živý ohlas vyvolala pasáž, v níž Titus Krška hovořil o národním a vlasteneckém poslání českého hasičstva a v níž mimo jiné řekl: "Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší Moravěnky, z něhož má v krátké budoucnosti vyrůstat mohutná česká lípa, pod jejímž stínem ujařmený lid by našel pomoci a národního osvěžení."Tato slova vytyčila českému hasičstvu nový směr, nové poslání, nový úkol. Mimo hašení zhoubných požárů rozdmýchávat, křísit a udržovat v lidských srdcích oheň národního uvědomění, ryzího vlastenectví a víry v lepší budouc­nost národa. Živit v nich plameny dobra, lásky, přátelství a míru.

Byl to úkol velký a krásný, zvláště v těch dobách rakousko-uherského útlaku, kdy se náš národ pozvolna probouzel k životu. Vždyť v mnoha obcích, městech i vesničkách nebylo nikoho jiného, nebyla jiného spolku, který by k lidem promlouval diva­delními hrami, sborovým zpěvem, deklamánkami při tanečních zábavách a ple­sech a při všech jiných příležitostech. Proto se s hrdostí můžeme hlásit k organizaci, která po dlouhá léta dobře plnila daný jí úkol a která vždy i v těžkých dobách věděla jaké je její poslání a kde je její místo. Postupným rozvíjením se myšlenky požární ochrany a růstem počtu nově za­kládaných požárních sborů, projevila se potřeba organizovanosti. Nové požární sbory sice navzájem spolupracovaly, pořádaly společná cvičení a různé slavnos­ti, ale chyběla nadřazená složka, která by tuto činnost organizovala, koordino­vala a řídila. Z těchto důvodů byl již v roce 1876 svolán do Prahy sjezd hasič­stva z českých zemí, na němž měla být utvořena Ústřední jednota hasičská s jednací řečí českou a německou. Ale české sbory se k tomuto postavily dost lhostejně a Němci, protože první byla postavena řeč česká se nepřihlásili vůbec. Teprve po mnohých svízelích došlo 1. února 1891 k ustavení české ústřední jednoty hasičské. Roku 1893 byla zřízena Česká ústřední jednota hasičská pro Moravu a Slezsko a jejími členy byly již jen tehdy zřizované a v celku lépe se osvědčující župy. V roce 1896 byla Česká ústřední jednota hasičská rozdělena na Moravskou a Slezskou a pro moravskou organizaci stanoven název Moravská zemská jed­nota hasičská. Tento se udržel až do nové organizace po osvobození naší re­publiky Sovětskou armádou. Na území tehdejšího okresu kroměřížského byla župa založena v roce 1889 a měla název Hasičská župa kroměřížská č. XIII. Rovněž náš požární sbor v Roštíně se do ní začlenil a na první valné hromadě konané ve Zdounkách 19. ledna 1890 byl do jejího výboru zvolen i Josef Valenta, velitel požárního sboru v Roštíně. Po něm byl v roce 1912 zvolen do župního výboru z našeho sboru Klaudius Šumbera. V roce 1930 byla župa XIII rozdělena na Kroměřížskou a Zdouneckou č. 58. V jejím výboru byl po několik roků členem a župním samaritním dozorcem náš člen Konrád Lukáš a Antonín Králík.

V roce 1939 byla nařízena reorganizace hasičstva, kterou byly zrušeny župy a zřízeny Okresní hasičské jednoty v oblas­tech jednotlivých okresů. V našem okrese byla tedy zřízena Okresní hasičská jednota (OHJ) Kroměříž, která se skládala ze dvou obvodů, vytvořených z býva­lých žup, tj. obvod č. I Kroměříž a obvod č. II Zdounky. Do výboru nové OHJ byl z našeho požárního sboru zvolen František Bukač, jako zástupce vzdělavatele. Ve výboru II. obvodu Zdounky. byly členy za náš sbor Antonín Králík a Konrád Lukáš. Po čas druhé světové války a německé okupace se činnost v hasičstvu omezovala jen na nejnutnější věci nařizované úřady a nadřízenými orgány. A i z těch se mnohé jen tak obcházely, jak se dalo. Po skončení války a osvobození se znovu oživila činnost v řadách hasičstva, v požárních sborech i OHJ Kroměříž.Do jejího výboru byl z našeho sboru opět zvolen František Bukač, jako zástupce jednatele a Antonín Králík, jako člen výboru. Do výboru obvodu č. II Zdounky byl zvolen Antonín Králík jako náměstek starosty a František Bukač, jako vzdělavatel a tiskový zpravodaj. Obvod Zdounky byl rozdělen na 5 okrsků. Okrskem č. 2 se stal Roštín a všichni jeho činovníci byli z Roštína: Antonín Králík - okrskovým velitelem, František Bukač - vzdělavatelem a Jindřich Čihánek - samaritním zpravodajem. Po Antonínu Králíkovi byl okrskovým velitelem Antonín Mozga do sloučení s okrs­kem Koryčany v roce 1973. V okrsku mimo něj byly členy výboru Josef Klabal st., Oldřiška Klabalová, Jaromír Chocholatý a Alois Mrhálek. V okresním výboru byl z našeho požárního sboru řadu let Antonín Mozga a v letech 1955-1958 Marie Valentová č. 65.

Z historie požárního sboru v Roštíně

Po alespoň stručném vylíčení vývoje požární ochrany vůbec, v českých zemích, kraji a okrese, dostáváme se k vylíčení historie požárního sboru u nás v Roštíně. Tak jako v jiných obcích i v Roštíně byly v tehdejších dobách obytné i hospodář­ské budovy kryty povětšině slámou a též i šindelem. Požáry byly proto častým hostem a zle si v takovém prostředí zařádily. Tak například při požáru v roce 1877 vyhořela celá místní trať, zvaná dodnes Požáry. A tak hlavně tatonešťastná událost dala živý podnět k tomu, že se začalo uvažovat o koupi obecní stříkačky a založení hasičského sboru.Koncem roku 1880 byla objednána u firmy Smekal čtyřkolová ruční stříkačka za 600 zlatých. Na zdejší škole v těch letech působil osvícený a pokrokový nadučitel Antonín Brablc, rodák ze sousedních Cetechovic. Věděl dobře, jakou metlou venkova jsou požáry a bylo mu známo, že myšlenka dobrovolné, obětavé a hlavně organizované pomoci všem spoluobčanům v boji proti nim, už se rozvíjí po zemích českých, ba že zapustila své kořeny i v našem okrese, v blízkých Zdounkách a Hulíně. Snažil se tedy kolem sebe utvořit po­žární sbor, tedy skupinu lidí schopných nezištně a obětavě, z lásky k bližnímu, jak tehdy heslo říkalo, věnovat svůj volný čas k přípravě, cvičení a pomoci v každou hodinu denní i noční. A nejen to. Ale právě touto společensky tak prospěšnou činností, kterou nemohly rakouské úřady zakázat ani omezovat vlastně pod její rouškou, rozdmýchávat tehdy doutnající jiskřičky vlastenectví a národního uvědomění českého lidu v naší obci.V Roštíně dosud nebyl žádný jiný český spolek.

Čtenářsko-pěvecký spolek Svatopluk vznikl téměř současně s požárním sborem. Čekalo tedy tenkrát hasiče hodně práce i na tomto poli kulturním. Taneční zábavy, plesy s kulturním programem, sólovými výstupy, kuplety, deklamánkami, zpěvy a tanci národními, divadla aj. Nebylo to však všechno tak lehké jak se to píše. I v naší ryze české obci se našli jedinci, zvláště úředníci statku, poznamenaní a načichlí rakušáctvím, vtloukaným do nich za osmiletého pobytu na vojně nebo na práci ve Vídni a jinde. Byl tu i spolek vojenských vysloužilců - veteránů - s německým velením. Na a mezi tím vším byli i lidé schopni někdy ve své zaslepenosti i udávat všechny vlastenecké projevy úřadům. Je znám a byl již i publikován případ vlastenecké­ho učitele a pedagogického spisovatele Jana Mrazíka, který se v Roštíně narodil a v roce 1872 na zdejší škole vyučoval. Tehdejší německý správce statku si vyžá­dal u okresního hejtmana, aby Mrazík soukromě vyučoval jeho dcerku, aby ne­musela sedět v tehdy dosti nuzné a stísněné škole mezi ostatními vesnickými dětmi. Mrazík vyučování později odmítl, protože správce se k němu choval aro­gantně a za vyučování zůstával dlužen. Tím si proti sobě poštval tehdy mocného a vlivného člověka v Roštíně.

Brzy nato se stalo, že Mrazík šel ještě s několika roštínskými občany pěšky z Kroměříže. Cestou se zastavili v hostinci ve Zdoun­kách, kde právě veteráni popíjeli po pohřbu jednoho ze svých členů. Vtom jeden z nich, už opilý, vstal, postavil se před obraz císaře, provolal mu slávu, vzdávaje čest, vyzval všechny aby povstali a zpívali s ním a zanotoval rakouskou hymnu. Všichni výzvy uposlechli, jen rošťané zůstali sedět. Veteráni se na ně tedy vrhli, ale roštínští nečekali a utekli oknem. Ze strany veteránů bylo na ně podána udání a za hlavního původce této provokace a urážky Jeho veličenstva označili četníci Mrazíka. Zapracoval proti němu v té věci i správce statku a ten­to dobrý člověk a Výborný učitel byl vyhoštěn nejenom z Roštína, ale z celého kroměřížského okresu. Tento případ je uváděn proto, aby aspoň trochu byla nastíněna atmosféra, jaká v té době byla a za jaké vznikal náš požární sbor.Není divu, že i za tuto myš­lenku byla nutno do jisté míry bojovat, že i ona měla své odpůrce, kteří to ozna­čovali za zbytečnou novotu. I spolek vojenských vysloužilců v tom viděl jakousi konkurenci. Nadučitel Antonín Brablc se však nezalekl a během roku 1880 připravil půdu k založení hasičského sboru. Do konce března 1881 získal 31 členů, kteří se při­hlásili dobrovolně ke krásné myšlence hasičské. V členské matrice je u jejich jmen uvedeno datum vstupu do hasičského sboru den 1. dubna 1881.

Konečné rozhodnutí učinila sama objednaná stříkačka, která do obce v tu dobu přibyla. V neděli 3. dubna 1881 dal nadučitel Brablc pokyn bývalému vojenskému truba­či Antonínu Klabalovi, aby vytroubil po obci ke schůzi. Na základě toho se sešlo do dolního hostince k Pečínkovi všech 31 přihlášených členů, kteří se definitivně rozhodli pro založení dobrovolného hasičského sboru v Roštíně. V této první sborové schůzi byl velitelem zvolen nadučitel Antonín Brablc, který současně zastával i funkci jednatele. Náčelníkem Jiří Pečínka, hostinský na dolním hostinci, podnáčelníkem známý stolař a výrobce tehdy módních fukarů Leopold Kyselák a pokladníkem Leopold Šumbera. Funkční označení: velitel - bylo v roce 1928 změněno na starosta a po převratu na předseda. Náčelník byl změněn na velitel. Tolik na vysvětlenou. Dalšími prvními a zakládajícími členy byli: František Bilík, Cyril Daněk, Josef Dubina, Eduard Dundálek, Josef Hurdes, Antonín Klabal, Jan Klabal, Jan Kníchal, Antonín Kopal, František Koza, Jakub Kyselák, Ondřej Lukáš, Martin Mucha, Josef Navrátil, František Nedvěd, Petr Nedvěd, Čeněk Parák, Josef Polášek, Jan Rozmael, Josef Stavinoha, Jiří Šenkyřík, František Šenkyřík, František Šoustal, Jan Šumbera, Josef Šumbera, František Valenta a František Vymazal. Ještě téhož dne v podvečer, po skončení první schůze odebrali se všichni členo­vé s nově zvolenými funkcionáři do domu starosty obce Vincence Valenty, kde se právě konala schůze obecního zastupitelstva. Toto s radostí přijalo zprávu o ustavení požárního sboru, jednohlasně ji schválilo a ihned mu předalo novou ruční stříkačku k potřebě a do opatrování. Prvním udržovatelem stříkačky čili strojmistrem byl ustanoven Jan Kníchal.

Tak s rozvíjejícím se jarem roku 1881 vstoupil v život i dobrovolný hasičský sbor v Roštíně. Vypracování spolkových stanov, kterým byl pověřen Antonín Brablc, bylo ukon­čeno 19. června 1881.Jsou na nich podepsáni za zařizující výbor: Antonín Brablc - předseda, Jiří Pečínka - místopředseda, členové výboru - Leopold Kyselák, Methoděj Hamrla a Antonín Kopal. Za představenstvo obce Vincenc Valenta - starosta, František Valenta - první radní, Šimon Kopal - druhý radní a členové: František Horák, Jan Valenta, Josef Vrbecký, Anton Vrbecký. Stanovy byly schváleny c. k. zemským místodržitelstvím v Brně dne 25. srpna 1881 čj. 17257 a tak byl sbor dobrovolných hasičů uveden i úředně v život. K tomu, aby mohl udělat první krůčky a vykročit za vytčeným cílem, bylo třeba nesmírné obětavosti vedoucích činitelů a všech ostatních členů i pochopení všech občanů. To si dnes už neumíme ani plně uvědomit. Nová ruční stříkačka, kterou jak již bylo uvedeno, dostal sbor od obce, byla prozatím umístěna na mlatě dolního hostince, kde měl sbor své sídlo, konalo schůze, školení a jiné akce. Když zanedlouho přeložil sbor své sídlo do horního hostince k Povondrovi, byla stříkačka uskladněna v drvárce školní budovy.

V roce 1885 prodal hrabě Kuenburk střílecké panství a s nimi i roštínský dvůr hraběti Sigmundu z Herbersteinu, který dvůr pronajal. Tím zmizel z obce tlak německé rozpínavosti a nájemce více přál veřejné činnosti. Propůjčil i místo na uskladnění stříkačky v kůlně dvora. V roce 1894 byla přikoupena ještě druhá stříkačka, dvoukolová na podvozku, která je v obci uchována dodnes. Stála 400 zlatých a byla koupena rovněž od firmy Smekal a s ní 200 metrů hadic. V panské kůlně, kde obě stříkačky byly uskladněny, začal postupně nájemce dvora ukládat též umělé hnojivo, které se v té době začalo stále více v země­dělské výrobě uplatňovat. Prach a výpary z hnojiv samozřejmě velmi strojům škodily a bylo nutno je i dvakrát do roka důkladně očistit. Nebylo ale jiné vyhnutí, protože vhodnější místa zatím nikde nebyla. Teprve až v r. 1904 odpro­dal hostinský Povondra volné místo za svoji hospodu za 300 zlatých obci. Ta na něm postavila novou požární zbrojnici, ,která sloužila až do roku 1981. Slavnostní otevření nové zbrojnice se konalo dne 18. září 1904. Původně byly do ní dva vjezdy, dvoje vrata. V roce 1928 byla zbrojnice opravována a prostřed­ní sloupek zbourán, zřízen jeden vjezd opatřený kovovými pěkně zdobenými vraty, jež rovněž byly na budově až do osmdesátých let 20. století. Tentýž rok byl v Roštíně zřízen vodovod, který měl sloužit samozřejmě i k požárním účelům, proto se sbor rozhodl prodat i jednu stříkačku. Koupil ji sousední hasičský sbor v Tě­šánkách za 5000 Kč. Vůz na lejtu s vodou, o níž byla řeč v předchozí kapitole, prodal sbor v roce 1920 za 300 Kč. Za získané peníze byly zakoupeny hadice, proudnice aj. Pro zajímavost uvádím co je v kronice zapsáno o cenách hadic: Před rokem 1900 stál 1 m konopné hadice 70 krejcarů, v roce 1920 - 26 Kč a v roce 1934 - 16 Kč. Tak jako se stříkačkou, bylo mnoho starostí i s pořizováním ostatní výzbroje a výstroje. Stříkačku dala obec, ale ostatní výstroj a výzbroj pořizoval hasičský sbor sám.

Finanční prostředky získával z kulturních akcí, výletů, zábav, divadel apod. Mnohdy však byla též i potřeba obejít obec a provést sbírku. V celku lze říci, že občané vždy na ni přispěli podle svých možností. Také na kulturní akce přišli téměř všichni a kdo nemohl, poslal alespoň vstupné. Tak se sboru dařilo zajišťovat všechna potřebné. Ale i členové sami museli přinášet finanční oběti. Již při založení sboru složil každý člen do sborové pokladny 5 zlatých. Za tuto částku byl pro každého pořízen pracovní oblek. K němu si každý sám nechal pořídit čepici za 1 zlatý 80 krejcarů. Často si takto členové přispívali sami na pořízení různých součástí výstroje. Ještě v roce 1907 složilo 20 členů po čtyřech korunách do sborové pokladny, za které pak byly pořízeny černé vycházkové, jak se říkalo slavnostní nebo též parádní blůzy. Peníze získávané z podniků i sbírek se odevzdávaly pokladníkovi a aby u něha neležely bez užitku a též aby je nemusel opatrovat, půjčovaly se členům na šestiprocentní úrok. Získával se tím rovněž nějaký ten haléř, ale též se někdy stalo, že se již do pokladny nevrátily. Ale byly ještě i některé jiné položky, které si členové hasičského sboru uhrazo­vali sami. Na valné hromadě (tj. nynější výroční schůzi) konané dne 2. března 1893 bylo celým sborem přijato usnesení výboru, aby každý hasič platil si sám pojistné do úrazové pokladny v částce 10 krejcarů. Peníze dávané k pokladníkovi a půjčované členům se nechávaly až do doby, kdy byla sehnána celá potřebná částka. Pak teprve byla naplánovaná výzbroj koupena. Kromě finančního příspěvku, museli členové sboru přinášet i velké osobní oběti. Vždyť po úmorné dřině, jaká tenkráte byla na polích i v dílnách, věnovali ještě hodně času a sil povinnostem z členství vyplývajícím. A nebylo toho málo. Vždyť cvičení byla od jara do zimy dvakrát v týdnu, v zimě pak školení pravidelné, příprava kulturních akcí aj. V kronice je zapsáno, že účast na školeních, cviče­ních a schůzích byla vždy téměř úplná.

Cvičení se konala ve všední dny z veče­ra, než se úplně setmělo a to pořadová a s hadicemi, v neděli pak dopoledne se stříkačkou.V zimní době byly ve školeních jednou týdně procvičovány signá­ly, které musel znát každý člen, prováděno teoretické školení a odborné před­nášky, ale i přednášky vlastivědné, vlastenecké a zaměřené k různým význam­ným výročím a jiným slavnostním příležitostem. V souvislosti s tím je v kronice zaznamenáno, že kázeň byla tuhá, ale velmi dobrá a velitel měl vždy od všech členů naprostou poslušnost. O tuhé kázni svědčí i usnesení z valných hromad v počátcích sboru několikrát opakované, že každý člen, který vynechá 3 akce sboru, tj. cvičení, schůzi nebo školení bez platné omluvy, bude z hasičského sboru vyloučen. O tom že tato usnesení byla dodržována, svědčí i zápisy ve staré členské matri­ce požárního sboru, podle kterých bylo za dobu od založení hasičského sboru do roku 1938 vyloučeno takto' 8 členů, z toho 2 pro nepřístojné chování. Ale i ve vnitřním organizačním opatření byla udržována podobná kázeň nutící všechny členy plnit přesně stanovené úkoly na svém úseku. Svědčí o tom zápis z výroční valné hromady ze dne 8. ledna 1893 v němž se mimo jiné říká: " Každý četař má vésti seznam členů své čety a odevzdané jim výzbroje. Kdo z čety lezecké nezúčastní se 3 ( tří ) cvičení, bude z čety této vyloučen a výborem jiné četě přidělen ( platná omluva se připouští ). Každý člen je zavázán ctí svou, aby povinnosti své čety ( třikrát podtrženo, pozn. autora ) svědomitě vykonával, k jiné četě ani při cvičení, ani při ohni nepřecházeje ". Tolik citát zápisu jednacího protokolu, který se opakuje i v příštím roce.