Proměny

 Historická část této kroniky byla věnována dějinám obce jako celku, společenství. Svou historii však prožívají také obyvatelé Roštína. Na tomto místě se nemůžeme zabývat životy jednotlivců či rodin, ať by byly jakkoli zajímavé. Život obyvatel a jejich kultura však zaslouží pozornost. Geograficky patří Roštín k Pomoraví, katastr obce je na rozhraní nížinného krajinného typu a úpatí pahorkatiny. Charakterem zemědělské výroby a hospodaření patří k rozsáhlé oblasti zahrnující Hornomoravský a Dolnomoravský úval, kde není podstatných rozdílů mezi etnografickými oblastmi Hanou a Slováckem. Rovněž architektura a uspořádání sídel, dvorů a obydlí je obdobná až totožná. Přináleží ke kulturnímu typu sahajícímu hluboko do minulosti, k typu vyvinutému uvnitř sebe, takřka bez vlivu okolních kultur.

Image

Sedlák z Roštína, 1814

 Roštín byl po celou dobu své historie, díky přírodním podmínkám, jednoznačně zemědělskou obcí se způsobem hospodaření nížinného typu, charakterizovaným pěstováním obilovin a od druhé poloviny 19. století i specializovaných plodin, chovem dobytka a výrobou živočišných produktů. Zemědělství se zde historicky vyvíjelo od feudálního systému k systému soukromého hospodaření a počínaje polovinou 20. století k zemědělskému družstevnictví. První zásadní přeměna je tedy datována obdobím po roce 1950. Druhá probíhá od roku 1990 jako součást strukturálních změn ekonomiky s novým vznikem soukromého podnikání a transformace zemědělství.

Image

Selka z Roštína, 1814

        Stopy po někdejší krajové odlišnosti a rozrůzněnosti zůstaly donedávna nebo dodnes patrné jen v některých kulturních jevech. Jako první je namístě otázka národopisné příslušnosti Roštína. Hranice národopisných oblastí jsou historicky proměnlivé. Tak anonymní autor národopisné mapy z počátku 19. století klade Roštín spolu se Zdounkami, Ratajemi, Zlobicemi a Věžkami za jižní hranici „Svaté Hané" a obyvatelstvo těchto obcí označuje jako „Metláře".  Také dochované prameny o lidovém kroji prokazují historickou příslušnost Roštína k Hané. Rokem 1814 je datována sbírka obrázků – kvašů, uložená v Ostdeutsche Galerie v Regensburku a u nás známá teprve v posledních letech. Ve sbírce jsou mimo jiné vyobrazeni sedlák a selka z Roštína. Muž je oblečen do dlouhého bílého kabátu se žlutými ozdobami, žlutých kožených kalhot a vesty v nezvyklé červené a červenohnědé barvě. Na jeho košili jsou pod krkem zřetelné dva knoflíčky. Muž je obut do vysokých bot, na hlavě má plochý kulatý klobouk. Žena, selka z Roštína je vyobrazena v bílé sukni, rukávcích s bohatým límcem, kordulce, červeně a modře pruhované kanafasové zástěře a s rouškou na hlavě. Doklady odívání z 19. století v etnografických sbírkách Muzea Kroměřížska rovněž svědčí o příslušnosti obce k jižní Hané. Poněkud odlišný obraz dávají informace o místním nářečí. František Bartoš označuje jako „pohraniční osady" hanáckého nářečí (a podřečí společného Holešovsku, Kroměřížsku, Přerovsku a Záhoří) na jihozápadě Kroměřížska Zborovice, Nětčice a s Roštínem sousedící Těšánky a Divoky. Roštín spolu s Kostelany, Novou Vsí, Cetechovicemi, Zástřizly, Střílkami a Koryčany řadí již k nářečí „slovenskému", tj. slováckému. Přitom upozorňuje na generační rozdíly. Pro tradiční lidové stavitelství v Roštíně je charakteristická řadová zástavba, která zcela převažuje v místech staršího osídlení - na návsi a podél hlavní silnice. V okrajových částech obce se vyskytují zejména u menších usedlostí a domkářských obydlí domy orientované štítem a plotem ke komunikaci, řadový charakter zástavby již není v těchto případech jednoznačný.V převážné většině patří domy a usedlosti k historicky starobylému typu s podélnou, okapovou orientací vůči silnici. Dodnes je patrná ustálená vnitřní dispozice :Vstupním prostorem domu je síň, ze síně je na jedné straně komora, často patrová, z druhé strany síně je vchod do světnice. Dvě světnice vedle sebe v podélné frontě stavení nejsou vyjimečné. Kuchyň byla v nejstarší fázi vývoje umístěna v zadní části síně, později rovnoběžně se světnicí. Světnice byla vyhřívána kamny, jejichž ohniště bylo v kuchyni. Průčelí je prolomeno dveřmi, okny do komory a světnice a vraty. Fronta obytné části byla v některých případech ukončena výměnkářskou světničkou s oknem do ulice a vchodem ze dvora. V patře průčelí bývala okénka na půdu. Ze síně se vcházelo na dvůr, kde kolmo na obytný trakt přiléhal ke komoře chlévní trakt. Orientace chlévů je, pokud to bylo vzhledem k celkové orientaci domu možné, přibližně severní až severovýchodní, tj. se vstupy do chlévů na jih až jihozápad. Tato orientace chlévů je vysvětlována prakticky, snahou o tepelnou izolaci svěny vůči studeným větrům. Úvahy o umístění dobytka ve směru magnetických siločár Země nejsou doloženy důkazy, lze je však připustit jako výsledek empirické zkušenosti. V každém případě byla uvedená orientace chlévního traktu natolik vžitá, že v ojedinělých případech byly chlévy situovány v prodloužené řadě s obydlím. V chlévním traktu byly stěnami odděleny chlévy pro hovězí dobytek, chlévky pro brav a maštale pro koně. Druhá strana dvora naproti chlévům byla nejčastěji uzavřena kolnou a zdí. Stodola byla pravidelně postavená samostně na konci dvora naproti obytnému traktu a byla průjezdná k zahradě.

Image

              Ve stavebním vývoji lze s přesností vyhovující výzkumému úkolu stanovit několik etap. První se nevyznačovala významnějšími změnami proti popsanému nejstaršímu způsobu výstavby a trvala ještě po přelomu 19. a 20. století. Hlavním stavebním materiálem obytných stavení a chlévů byly nepálené cihly– vepřovice, stodoly byly stavěny z vepřovic nebo roubené ze dřeva. Jako krytina nových stavení sloužily ještě v polovině třicátých let našeho století namnoze slaměné došky. Trvanlivější krytinou byly nejdříve opatřovány hospodářské objekty. Novějšími materiály byly břidlice a eternit, v současnosti zcela převažují tašky. Průčelí a zdi domů byly hladce omítnuty. S převažujícím používáním pálených cihel je spojena druhá etapa trvající až do konce čtyřicátých let. Od začátku století do třicátých let lze datovat některé neomítnuté stavby z pálených cihel. Z třicátých let pocházejí ojedinělé rodinné vilky městského typu. Plasticky řešené průčelí s lisenami a šambránami kolem oken patří převážně do tohoto období. Stavební vývoj velmi zpomalila až zmrazila druhá světová válka v letech 1939 - 1945. Snahy o oživení v prvních poválečných letech byly přerušeny kolektivizací zemědělství po roce 1950. Útlum zemědělského hospodaření soukromníků vedl k opuštění výstavby korespondující s tradicí. Z tradičních sídelních jednotek zmizelo zemědělské hospodaření. Jednotlivci si ponechávali jen malé záhumenkové hospodařství, chov vepřového dobytka, drobného zvířectva, drůbeže a nepočetný chov holubů převážně pro vlastní spotřebu v rodině. Rozsáhlé, pevně zbudované hospodářské objekty - chlévy a stodoly - ztratily svou původní funkci a dodnes slouží převážně jen jako prostory pro odkládání vyřazených nebo přebytečných přemětů. Pro šedesátá léta byly charakteristické úpravy a adaptace tradičních obytných domů, spojené namnoze s přestavbami komor na světničky pro děti nebo pro nejstarší generaci v rodinách. Světnice byly při úpravách opatřovány typizovanými trojdílnými okny, na průčelí byl používán brizolit, kolem hlavních dveří se občas uplatňovaly keramické obklady. Pozornost byla věnována vybavení a někdy novému umístění kuchyní a vybudování koupelen. Průjezdy za vraty slouží často jako garáže. Sedmdestátá a zejména osmdesátá léta byla ve znamení nečetných, ale tvář obce poznamenávajících novostaveb rodinných domků, přízemních nebo patrových, s vnitřní dispozicí, která se již zcela odlišuje od tradice. Domy jsou nejčastěji situovány solitérně, opouštějí řadový systém. Na úrovni stavební čáry jsou ozdobné plůtky, stavení mají trávníkové předzahrádky, v nichž se často uplatňují netradiční okrasné dřeviny. I zde však takřka pravidelně zůstává malé domácí hospodářství s chovem drobného zvířectva a drůbeže. To bývá umístěno za zadním průčelím domu, zadní vchod je používán běžněji než vchod od ulice. Do tohoto období patří i výstavba menších činžovních domů zemědělského družstva, zde zvaných „bytovky".  Minulost Roštína v muzejních sbírkách  Málo obcí z Kroměřížska je ve sbírkových fondech kroměřížského muzea reprezentováno tak početnou kolekcí jako Roštín. Ojedinělé akvizice i systematický sběr přinesly hmotné památky, které samy o sobě nedávají úplný obraz života v minulém a našem století, ale výstižně jej alepoň ilustrují. Mezi zemědělským nářadím jsou dva pluhy, secí stroj, motyčky a motyky, plečky, otka k pluhu a vál na drcení hrud. Cepy, kolík „rúbl" na zavazování snopů, pouzdra - „krbíky" na brousky, vidle, lopaty, lopatka na obilí nebo fukar se podle dokladů nezměnily od poloviny 19. století (a bezpochyby z dob dávnějších) až do poloviny století dvacátéto. V kolekci je 7 „pemrlí" na křesání mlýnských kamenů. Ke zpracování rostlinných produktů sloužily lis na ovoce, míchadla na povidla, lístky na sušení ovoce, síta a stoupy - „tlučky" na mák. Památkou na domácí výrobu másla jsou máselnice a forma na máslo. Základní hospodářské nářadí a pomůcky doplňují váhy k vozu, vážky na nošení vody a putýnka na vodu. Nástroje k zpracování textilních vláken reprezentuje drhlen - „hachle" na len a konopí. Povědomí o starých řemeslech doplňuje stolařské nářadí: hoblíky a dláta, sekyry „dlabačky" na dlabání korýtek a nástroje na vrtání dřevěných závitů. Ze staré kovárny se dochovala kladívka a železná palice. Obraz tradičního bydlení dokresluje dřevěný nábytek. Ze starých jizeb v Roštíně pocházejí stoly, postel, zásuvková skříň - „kostn" na prádlo, rámové židle, kolébka, malovaná truhla a police na nádobí - „lištva". V kuchyních a komorách bývaly mírky na obilí, necičky na těsto, lopatky na mouku a chlebové těsto, krouhadlo na zelí, lívanečník z glazované hrničiny, smaltovaný pekáč na drůbež a železný hrnec. Připomínkou na pečení chleba a pečiva v domácnostech a malých pekárnách jsou železná a dřevěná ohřebla na vyhrabávání popela a lopaty na sázení chleba a vdolků do pece. K uschovávání zemědělských produktů a potravin sloužily putny na mouku a nádoby ze zakuřované hrničiny - hrnce na potraviny, povidla a mouku, vyráběné od poloviny 19. století do přelomu 19. a 20. století v Modré u Velehradu.

 V rodině a obci 

             Tradiční formy výročního zvykoslovného cyklu  Kronikář Antonín Mozga uvádí v „Kronice obce Roštína", vydané roku 1968, vzpomínky na někdejší výroční zvyky a obřady:

   - Ostatky na závěr masopustu,

   - „Škaredá středa" s voděním medvěda,

   - Velikonoce: chození děvčat s májkem na Smrtnou neděli, pomlázka - „mrskut" o velikonočním  pondělí,

   - Honění krále a chození s královničkou o svatodušních svátcích,

   - Stavění májů v květnu,

   - Dožínky,

   - „Císařské" hody se stínáním berana či mlácením kačera,

   - Vánoce: pastýřská koleda na štědrý den, „rozlezlá" na svátek sv. Štěpána s hostinou a zábavou služebné chasy před odchodem „na svobodu", na Nový rok „slezlá" při nástupu do nové služby.  

  Oslavování popsaných výročních zvyků spadá do období počínajícho druhou polovinou 19. století, dále byly udržovány ve zmenšující se míře. V současnosti se výroční zvyky stáhly již skoro beze zbytku z vesnického kolektivu do rodin a mnohé zcela vymizely. V rodinách se dodržuje velikonoční pomlázka, dříve spíš neznámá mikulášská nadílka, na štědrý večer vánoční nadílka. Společenskou událostí jsou každoroční „hodky" pořádané v souvislosti se svátky patrona hřbitovního kostela sv. Jakuba Většího 25. července a patronky farního kostela sv. Anny 26. července.

 Formy rodinného zvykloslovného cyklu  Z rodinných zvyků a obřadů se Antonín Mozga stručně zmiňuje o křtu, obšírně popisuje svatební obřad a od kronikáře Josefa Dostála z nedalekých Zástřizel přejímá text svatebního říkání starší družky. V současné době se křty novorozeňat uzavírají dovnitř rodin, obřad křtu probíhá v kostele, dosud se uplatňuje vítání do života na obecním úřadě.

Image

Vítání dětí do života.

                     Sňatky jsou uzavírány na matričním úřadě a v posledních sedmi letech výrazně častěji než předtím v kostele. Na svatební hostiny bývá často zváno široké příbuzenstvo a větší počet přátel a známých. Z předsvatebních obřadů se udržuje stavění „brány" u domu nevěsty v předvečer svatby. Je spojováno s rozloučením s kolektivem svobodných děvčat.  Kulturní aktivity  Pro současnou dobu je všeobecně charakteristický útlum místních kulturních aktivit a příklon obyvatel ke konzumu hodnot zprostředkovaných masovými médii. Roštín není v tomto smyslu zásadní výjimkou, ale místní kulturní snahy jsou zde pozorovatelné. V období mezi dvěma světovými válkami byl činný Sokol, pořádala se ochotnická divadelní představení a taneční zábavy. Do současnosti se udržely zbytky tradice dechové hudby. Tradice školní knihovny sahá do roku 1872, veřejná knihovna byla založena 1880, z roku 1887 pocházejí doklady o čtenářsko - pěveckém spolku „Svatopluk". V současné době je nositelkou kulturních aktivit základní škola, úzce spolupracující s obecním úřadem. V každoročním kalendáři kulturních akcí bývá v březnu zaznamenáno kulturní odpoledne, v květnu oslava Dne matek, v červenci hodky, v listopadu beseda s důchodci, v prosinci vánoční besídka a vánoční koncert v kostele na svátek sv. Štěpána 26. prosince. V létě bývají pořádány táboráky, několikrát do roka dětské karnevaly. V sezóně je v pravidelném provozu letní kino za areálem koupaliště. Mládež od školního věku až po generaci dvacetiletých až třicetiletých navštěvuje po celý rok diskotéky. V Roštíně bývají pořádány jen sporadicky v letním období, mládež chodí na diskotéky v jiných obcích až do okruhu 10 km i více. Místní knihovna je umístěna v budově obecního úřadu a má přibližně 3000 svazků. Jejím zřizovatelem je Okresní knihovna v Kroměříži. Základ knižního fondu je z Okresní knihovny, nákupy knižních novinek jsou dotovány z obecního rozpočtu. Knihovna má zapsáno kolem 100 čtenářů všech věkových kategorií. Knihy se půjčují jedenkrát týdně v sobotu, v létě v některý všední den. Ve struktuře výpůjček je nejfrekventovanější dětská literatura a beletrie, starší generace vyhledává vedle lidové četby i historickou literaturu. Zřetelně se projevuje zájem o naučnou a encyklopedickou literaturu. Každoročně v březnu pořádá knihovna čtenářské besedy v rámci Měsíce knihy.

Vladimír Přikryl

Literatura:

Peřinka, F. V.: Vlastivěda moravská. Zdounecký okres. Brno 1910.

Mozga, A.: Kronika obce Roštína. Roštín 1968.

Mappa geographica specialis terre promissae vulgo sacrae Hannae cum adiacentibus Regionibus.Originál v Muzeu Komenského v Přerově.

Zapletal, L.: Nejstarší mapa Hané. Přerov 1990.

Ludvíková, M.: Kroj na Kroměřížsku roku 1814.

In: Studie Muzea Kroměřížska 92 - 93, s. 51 - 54.

Bartoš, F.: Dialektologie moravská. Nářečí hanácké a české. Brno 1895.  

Image

Copyright © Obec Roštín