Historie obce

Vývoj a osídlení katastrálního území obce Roštína od pravěku po vrcholný středověk na podkladě archeologických pramenů.Příznivé geografické podmínky, zejména komunikační napojení na staré sídelní komory v Pomoraví, byly důležitým momentem pro vývoj pravěkého i historického osídlení. Pozůstatky pravěkých opevnění na strategicky výhodných polohách Brda a Hradiska upoutaly pozornost zakladatelů moravské prehistorické vědy jako byli P. Fr. Přikryl, I. L. Červinka nebo J. Skutil.1) Dnešní archeologický obraz sledovaného území vychází z registrování v minulosti a současnosti více či méně náhodně učiněných nálezů, ale i cíleného průzkumu.Stopy nejstaršího osídlení v podobě nálezů štípané kamenné industrie v trati „Jámy" a „Na záhonku", získané povrchovými sběry v 70. a 80. letech, ukazují na osídlení této polohy v mladém neolitu a eneolitu.2) Do tohoto období lze nejspíše zařadit i starší, blíže nelokalizované nálezy tzv. kamenných „palic", hlazených, broušených mlatů s oboustranným prožlabením. V 50. letech byly v trati „Jámy" objeveny dva kostrové hroby lidu se zvoncovitými poháry z počátku starší doby bronzové.3) Tato příznivá poloha na mírném návrší nad místním potůčkem byla osídlena také na sklonku mladší doby bronzové, jak dokumentují nálezy zdobené mladolužické keramiky, bronzové jehly a dalších nálezů, pocházející pravděpodobně z narušených popelnicových hrobů.4)

Také další starší nález z blíže neurčené polohy v katastru Roštína, bronzová sekerka s tulejkou, časově odpovídá stejnému období. Zmíněné nálezy časově i kulturně korespondují se vznikem pravěkých výšinných opevnění na Brdě a Hradisku. Sondážní výzkum a sběry archeologického materiálu v průběhu 80. let prokázaly, že obě opevnění zbudoval lid slezské a slezskoplatěnické fáze lužických popelnicových polí na sklonku doby bronzové.5) Rozsáhlé hradiště na kopci Brdo má elipsovitý tvar, s plochou o rozloze 4,5 ha s dobře zachovaným valem, přerušeným v jihovýchodní části původním vstupem - branou do hradiště. Neobvykle důkladné opevnění v poloze Hradisku, vzdálené asi 1 km vzdušnou čarou od Brda, je členěno na akropoli a předhradí. V extravilánu obce, na svahu nad potůčkem Olšinkou, v poloze „Dubí" byly povrchovými sběry archeologického materiálu doloženy pozůstatky keltského sídliště z doby laténské.6) Doklady mladohradištního osídlení (12. až 13. století) byly zjištěny v roce 1976 při výkopu kanalizační rýhy jižně od kostela a při hloubení sklepa u domu čp. 100.7) V posledním případě, ačkoliv nálezové okolnosti nejsou úplné, se s největší pravděpodobností jednalo o narušenou odpadní jámu středověkého sídliště. Při povrchovém ohledání kanalizační rýhy vedené směrem jižním od kostela bylo také nalezeno 12 ks grošů Karla IV. a Václava IV. spolu s keramikou ze 14. a 15. století.8) Skutečnost, že na území katastru obce existovala ve středověku ještě další osada, dokazuje kromě pomístního názvu „Jablonné" a stojícího zde (původně farního) kostela sv. Jakuba Většího, také výskyt středověkých keramických nálezů v poloze zvané „U Jakoubka", datovatelných do 12. - 14. století.9) Zaniklá osada s jménem Jablonná (jméno je někdy odvozováno také od latinského Gabellum = celnice) snad plnila funkci strážné osady při tzv. hradské cestě, spojující raněfeudální hradská centra. Připomínkou jsou názvy sousedních tratí: „Hradská" a „Podhradská". Zánik osady byl spojen nejspíše s poklesem významu starých hradských center a tedy i hradských cest. Helena Chybová  - Literatura:  1) Červinka, I. L.: Pravěká hradiska na Moravě. Kroměříž 1892, 22.  Morava za pravěku. Brno 1902, 337.  Přikryl, Fr.: Svatý Kliment u Osvětiman, Brno 1890, 13.  Skutil, J.: Roštínské hradisko v Chřibech na Moravě.  Zprávy oblastního muzea v Gottwaldově. 1961, č. 1-2, 39, 40.  2) Chybová, H.: Nové archeologické nálezy v okrese Kroměříž.  Studie Muzea Kroměřížska 1979, 84 - 86.  3) Spurný, V.: Hroby lidu se zvoncovitými poháry v Roštíně u Kroměříže.  Archeologické rozhledy 1957, 415 - 416.  4) Chybová, H.: Nové archeologické nálezy v okrese Kroměříž.  Studie Muzea Kroměřížska 1979, 84 - 85.  5) Dohnal, V.: Opevněná sídliště z doby popelnicových polí na Moravě.  Studie Muzea Kroměřížska 1988, I, 58 - 58.  6) Bláha, J.: K datování některých pravěkých opevnění na Kroměřížsku.  Přehledy výzkumů 1971, 66.  7) Chybová, H.: Nové archeologické nálezy v okrese Kroměříž.  Studie Muzea Kroměřížska 1979, 84 - 86.  8) Nálezová zpráva 1973, 1977, Archiv MK J. Coufalík.  9) Bláha, J.: Zjišťovací výzkum v kostele sv. Jakuba u Roštína.  Přehledy výzkumů 1972, 78 - 79.  Archeologický průzkum hrobů lidu se zvoncovitými poháry 

V trati „Jámy" byly v září 1956 porušeny bagrem při hloubení silážních jam na parcele č. 1401-1402 dva kostrové hroby. Okolnosti nálezu byly zaznamenány a inventář zachráněn pro sbírku muzea Kroměříž. Ve zmíněné poloze jámy se rozkládá též pravěké sídliště, zatím blíže neurčené, jak nasvědčují profily jam odkryté při bagrování. Kostra ve skrčené poloze na pravém boku, orientace S-J. Dno hrobu ve hloubce 85 cm pod dnešním povrchem. V úhlu mezi koleny a pánví ležel malý džbánek. V hrobě byl pohřben muž asi 20-22 let starý, štíhlé tělesné stavby (posudek J. Chochola). Hrob č. 2: Dělníci odkryli lebku, téměř úplně strávenou, při níž stála mísa. Ostatní část kostry, která se rovněž jevila úplně strávená, zůstala ve stěně silážní jámy. S největší pravděpodobností je orientace kostry ve směru SZ-JV, jak nasvědčuje poloha lebky. Podle posudku J. Chochola není vyloučeno, že se jedná o kostru mladé dívky, na což by ukazovaly velmi tenké kompakty zlomků dlouhých kostí a dvě stoličky s dosud nevytvořenými kořeny. Džbánek má nižší stlačený spodek a nepatrné, jen 8 mm vysoké hrdlo. Úško šlo patrně ke kraji, nebo mírně nad okraj. Dno je široké kruhové, mírně dovnitř vtlačené. Povrch hnědošedý (v. 55 mm). Mísa má šikmo rozevřené oble klenuté stěny a okraj vodorovně seříznutý. Při okraji zbytek vodorovně posazeného ucha, snad původně se dvěma svislými otvory (zachován jen jeden). Džbáneček z hrobu č. 1 je jen moravskou formou, která v Čechách není doložena. Dno rovné, zevnitř nevyznačené. Povrch hnědošedý, místy světlejší, dosti otřelý (v. 55 mm). Obě nádoby se hlásí svým rázem k původní keramice zvoncovitých pohárů.

 Archeologický průzkum Brda, nejvyšší hory Chřibů (586,9 n/m) r. 1976  Hradisko Brdo se nachází na protáhlém hřebenu severovýchodní části Chřibů, asi 3 km jihovýchodně od obce Roštína. Severovýchodní část hřebene vrchu Brdo o nadmořské výšce 586,9 m je nejvyšším bodem Chřibů. Lokalita je otevřena dobře znatelným valem, který tak vymezuje protáhle oválnou plochu o délce asi 800 m a šířce asi 100 m. V jihovýchodní části hradiska se nachází brána. V těchto místech vystupuje na povrch skála a situace zde není proto zřetelná - zde se však, že má klešťovitý tvar. Celý areál hradiska je zalesněn, pouze střední část je v současné době odlesněna. Hradisko Brdo uvedl do literatury stručnou zmínkou F. Přikryl a několikrát se o něm v krátkosti zmínil I. L. Červinka, který ho řadil do slovanského období. V. Hrubý kladl lokalitu spolu s ostatními hradisky na Slovácku do halštatského období lužické kultury. Z hradiska Brdo pocházelo dosud několik ne dosti průkazných střepů, které byly zařazeny do platěnické kultury. Na jaře r. 1972 bylo ve střední části hradiska, v místech vyvrácených stromů zjištěno několik střepů, z nichž čtyři jsou blíže zařaditelné. Tři z nalezených střepů pocházejí ze středního (slezského) období lužické kultury, dva z nich nesou typickou výzdobu pro konečný stupeň tohoto období. Na střepu z výdutě většího osudí je zachycen kus kruhu sestaveného ze žlábků, jakými bývají vyzdobeny výdutě velkých osudí ze sídlišť. Střep z menšího osudí pak nese příznačnou výzdobu tohoto stupně: na hrdle běžný kruh sestavený z rýh a žlábků, výduť je vodorovně hraněna a hrany jsou lemovány třásněmi. Čtvrtý střep náleží slovanskému období.Datování hradiska do středního (slezského) období lužické kultury a tím do konce doby bronzové naznačuje, že patrně náleží do okruhu lužických výšinných hradisk, které obklopovaly sídelní areál na Hané. Nález slovanského střepu pak dokonce naznačuje, že snad budeme muset počítat s osídlením této lokality i ve slovanském období. Tolik k datování hradiska Brdo. Zbytky pravěkého osídlení - Hradisko u Roštína. 

Jde o kopec zvaný Hradisko (kóta 451), který se zvedá nad známou roštínskou kapličkou. Také na tomto kopci se dochovaly zbytky mohutného pravěkého opevnění. Když vystoupíme po příkrém severním úbočí, narazíme na pozůstatek obranného příkopu, dodnes ještě přes 1,5 m hlubokého, který měl za úkol chránit mírnější svažitou část kopce nad příkopem. Také z ostatních stran byly příkopy a také val, který se nejlépe zachoval ve vzdálenosti asi 150 m jihovýchodním směrem od zmíněného příkopu. Valy a příkopy chránily ze všech stran vrcholovou část kopce, kde si můžeme představit pravěkou osadu. Toto archeologicky významné místo je známo od roku 1932. Tehdy zde byl proveden menší průzkum, při němž se přišlo na střepy nádob, datovatelných na přelom doby bronzové a železné. V následujících desetiletích zůstávala lokalita stranou badatelského zájmu. Archeologické oddělení olomouckého muzea po předběžné dohodě s muzeem v Kroměříži provedlo v r. 1986 sondáž, jejímž úkolem bylo upřesnit datování a získat alespoň základní informace o způsobu stavby valového opevnění. Průzkum byl součástí širšího stupně těchto otázek na celé Moravě a roštínské hradisko bylo vybráno proto, že v těsné blízkosti se zde nacházejí dvě opevněné osady: jedna na Brdě a druhá na kopci nad roštínskou kaplí.

Byla vyhloubena sonda 12 metrů dlouhá a 1 metr široká a ukázala, že val byl navršen z hlíny a kamení, byl postaven na rostlém písčitém podloží, které bylo záměrně před zahájením stavby zpevněno propálením. Svědčí o tom vrstva nedohořelých kmenů, případně silných větví, které ležely pod valovým násypem na červeně spáleném podloží. Tato úroveň původního povrchu je 4 m hluboko pod vrcholem valu. Co se datování týká, podařilo se získat množství střepů, které svým zpracováním, výzdobou i tvarem odpovídají keramice z doby 8. století před naším letopočtem. Je zřejmé, že hradisko na Brdě i toto druhé opevnění jsou stejného stáří a sloužily lidem stejného kmene. I v Roštíně tedy můžeme hovořit o jakési dvojici opevněných osad, jak to pozorujeme i na některých dalších místech na Moravě.Z etnického hlediska ještě dodejme, že nešlo ještě zdaleka o Slovany, ale o lid, jehož jazykovou příslušnost se dosud nepodařilo spolehlivě určit.

Z obecní kroniky  

Roštín je jednou z nejstarších obcí na okrese Kroměříž, i když dobu jeho vzniku nelze s přesností již dnes určit. První písemná zmínka o Roštíně je z počátku roku 1240 a je to listina, kterou král Václav I. potvrzuje výsady a državy kláštera hradišťského. Podle ní držel klášter v Roštíně jen krčmu. V další listině jen o deset let mladší, tedy z roku 1250, kterou vydal papež Inocenc IV. a v níž bere do zvláštní ochrany klášter velehradský, připomíná se i celá ves Roštín jako majetek kláštera.

 1240 - 1500

  Tak podle velmi starých záznamů můžeme usoudit a fakta to dokazují, že Roštín vznikl ještě daleko dříve před jeho prvními písemnými záznamy. Z vykopávek a různých nálezů lze se domnívat, že slovanské kmeny za doby říše Velkomoravské měly i zde v místech Chřibů své důležité stanoviště. Názvy tratí v území obce se dochovaly dodnes a napovídají o zmíněném osídlení. Roštín křižovaly také kupecké cesty, které spojovaly hrady Buchlov a Cimburk. Dodnes nese název jedna z tratí „Hradská". Z ústního podání pamětníků a z vyprávění se dochovaly také zvěsti o podzemní chodbě, která spojovala kostel sv. Jakuba s místem zvaným Chlum. Neexistují však žádné písemnosti, které by tuto domněnku potvrzovaly. Snad jen poznámka pana Mozgy: „V třicátých létech tohoto století, když při rozšiřování silnice se narazilo u Jakoubka na zbytky jakéhosi sklepení. Nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost, bez nějakého ohledání se to zase zasypalo, ale staré zvěsti dochované ústním podáním se tím jen potvrdily." Jméno Roštín se často plete v historických záznamech s obcí Roštění na Holešovsku. V knize „Vlastivěda moravská" od Fr. V. Peřinky se uvádí data v některých případech u obou obcí shodná i se jménem Roszthin. Je ovšem jisté, že klášter hradišťský svá práva v obci měl. V kterých místech se tehdejší osada, která byla prapůvodem pro Roštín nacházela, již dnes s přesností nikdo neví. Vyskytují se některé domněnky a dohady, že Roštín stál kolem kostela sv. Jakuba Většího. V letech 1646 za doby třicetileté války byla od nájezdů zničena, a tak se místní občané usnesli, že vybudují novou osadu níže, po obou stranách potoka. Důvodem byl také nedostatek vody na původním místě. V okolí sv. Jakuba stávala v dávných dobách osada zvaná Jablonná. Údajně byla za doby nájezdů Tatarů vypálena. Rozkládala se směrem od sv. Jakuba ve směru k Cetechovicím. Pravdivější se zdá ovšem ta verze, podle které bývalý dvůr byl tvrzí a kolem něj se rozrůstala osada. Napřed směrem na Cetechovice - dnešní Horka a pak ostatní části. Zdá se, že tuto verzi také potvrzuje zápis z roku 1360, kdy byl uveden majitel statku v Roštíně údajný pan Beneda z Roštína. Nejstarší zápis v deskách zemských o obci Roštín pochází z roku 1351. Tímto zápisem Anka, vdova Jiříkova z Roštína, vešla na spolek (spolumajitelství) se svým otcem Ješkem z Domanína. Byl-li nějaký rod vladyků z Roštína, nebo ke kterému rodu tento Jiřík náležel, nevíme. Roku 1360 držel část vsi Racek ze Zborovic, který v ní prodal půl třetího lánu Vlčkovi a Sudkovi a jejich sestře Jitce z Roštína. Vlček byl knězem. V roce 1360 prodal od Racka koupenou část Roštína spolu s bratrem Sudkem zdouneckému rychtáři Hodslavovi. Roku 1368 se čte Beneda z Roštína, který držel v Roštíně dvůr a tři lány. Na těchto lánech zapsal své ženě Anně 30 hřiven gr. věna. Roku 1373 postoupil Bedřich z Roštína bratřím Johankovi a Markvartovi z Roštína v Roštíně dvůr, 3 lány, 2 podsedky a krčmu. Jan se uvádí několikrát. Markvart měl za manželku Bolku z neznámého rodu.Tato roku 1376 vešla na spolek se svou matkou Bětkou z Roštína na věno své zajištěné na Roštíně, ale již roku 1378 se stala majitelkou tohoto věna sama a učinila spolek se svým mužem Markvartem na dvůr s platným lánem a krčmou v Roštíně. Markvart koupil roku 1381 od Ježka z Kožíšek (snad Kožušic) dva a půl lánu a dvorec v Roštíně a své ženě již zmíněné Bolce zajistil 40 hřiven věna na mlýně, pololáně, krčmě a půl podsedku v Roštíně. Ježek z Kožíšek zbytek svého panství v Roštíně, totiž pololán, krčmu, mlýn, jeden větší a jeden menší podsedek prodal roku 1381 Bartoňovi z Roštína, který toto zbožíčko prodal roku 1389 celé Markvartovi z Roštína. Byl-li Markvart s Bartoněm příbuzni, nevíme. O Bartoňovi se již po roce 1389 nedočítáme. Markvart byl již roku 1391 také nebožtík.

Jeho vdova Bolka vzala r. 1391 své syny na spolek na všecko své zboží a roku 1406 darovala Anně, manželce Vítkově z Dolních Dubňan dvůr, 5 lánů, 2 krčmy, mlýn a 8 velkých podsedků v Roštíně. Z toho soudíme, že Anna byla asi její dcera. Po rychtáři zdouneckém Hodslavovi dědil jeho díl Roštína, totiž 2˝ lánu, krčmu a louku jeho syn Seidlín, kněz zdounecký, který toto zboží prodal r. 1384 Janovi z Roštína. (Zde se dá usoudit, že v Roštíně na konci čtrnáctého století byly tři krčmy.) Tento Jan učinil roku 1389 s Artlebem z Hrádků spolek na Chválkovice a r. 1391 s Vaňkem z Mouchnic spolek na Roštín. Roku 1397 zapsal své ženě Dorotě věnem 6 hřiven ročního platu za souhlasu jejího bratra Onše z Kunkovic na 5 platných lánech v Roštíně. Tento Jan se čte 25. července 1393 na listině pro klášter velehradský a naposledy 14. července 1397 na listině pro tentýž klášter mezi svědky. Poté se již o něm nikde nedočítáme. Kolem roku 1400 držel nějaké zboží v Roštíně Václav Lžička z Uhřic, který je prodal Havlovi z Roštína odjinud z Málkova, ale o vklad do desek se nestaral, ač se tak učiniti zavázal. Vítek z Dubňan prodal prý zboží koupené r. 1406 od Markvartovy vdovy Bolky Mikšíkové z Kokor, který r. 1415 prodal zpupný dvůr, 6 lánů beze čtvrti, 2 krčmy a mlýn v Roštíně svému strýci Vilémovi z Kokor a ten na zboží tom zapsal 150 hřiven věna své ženě Barboře. Vilém byl roku 1437 již mrtev a vdova jeho Barbora t. r. vzala své syny Stacha a Vilíma z Kokor na spolek svého věna v Roštíně. Kolem r. 1420 měla v Roštíně také nějaké dědictví Eliška z Roštína, která r. 1420 vzala svého muže Ctibora z Honětic na toto dědictví na spolek, ale roku 1437 byla již podruhé vdaná za Drslava z Nákla, které rovněž vzala na spolek na své dědictví v Roštíně, 100 hřiven stříbra na vsi Rovensku, proti němuž vložili odpor bratři Smil a Hartleb z Kunkovic, jako by měli lepší právo na věno v Rovensku. Téhož roku táž Eliška svého muže Drslava vzala na spolek svého věna na Zdounkách zapsaného a r. 1447 přivolila, aby Drslav převedl její věno 100 hř. ze vsi Rovenského na Horní Němčí. Dožila se vysokého věku, přežila i druhého manžela a roku 1466 vzala své syny Matěje a Čeňka na spolek na na své zboží v Roštíně. Čeněk z Nákla a z Roštína vzpomíná se ještě r. 1480 a 1481, kdy pohnal Jana mladšího z Ojnic a na Miloticích před soud pro 100 hřiven gr., poněvadž mu vypálil jeho lidi poddané v Roštíně a pobral jim dobytek. Za manželku měl Kateřinu z šarova, které roku 1481 zapsal v Roštíně 300 zl. věnem a 30 zl. ročního platu. Z manželství toho vzpomíná se jen mladší syn Jiří, jehož matka Kateřina již vdova r. 1490 vzala na spolek svého věna a kdyby Jiřího Pán Bůh smrti neuchoval, má tento spolek přejíti na staršího jejího syna Václava z Udrlic, o němž nevíme, byl-li z jejího manželství s Čeňkem nebo z dřívějšího.

 1500 - 1660

  Kolem roku 1500 byla již celá část Roštína (kromě té, která náležela klášteru hradišťskému) v rukou Zigmunda Pedlnického z Choltic, který roku 1502 zapsal na ni (snad své dceři) Anežce ze Žalkovic 19 lidí svých vlastních dědičných s dvorem, mlýnem, 5 lány bez čtvrti a 8 zahradníků právem věnným. Anežka hned nato vzala na spolek své syny Jiříka, Prokopa, Mikuláše, Hynka a Jana z Domamyslic. Později synové tento díl dědili a r. 1506 prodal Prokop z Domamyslic a na Strabenicích dvůr a s lidmi k němu patřícími v Roštíně Jiříkovi z Kokor, zajisté i s onou částí, které se v jeho prospěch zřekli bratři Jiřík a Hynek z Domamyslic. Jiřík z Kokor držel statek cetechovský, s nímž tuto část Roštína spojil a roku 1517 prodal ji s ním Vilímovi z Víckova. Tím byla tato část spojena s Cetechovicemi, při nichž se roku 1522 výslovně připomíná.

V roce 1522 směnnou smlouvou v pondělí po sv. Janu Křtiteli 27. června přešel k Cetechovicím i onen díl, který držel klášter hradišťský u Olomouce. Smlouvou tuto schválil král Ferdinand I. 19. října 1554 a r. 1555 byla vložena do desek. Opat Beneš a jeho konvent dali Jindřichovi ze Zástřizlí na Cetechovicích své lidi v Roštíně, což tu měl a což klášteru od pradávna náleželo, s platy peněžitými, se slepicemi a vejci a Jindřich dal klášteru své lidi dědičné v Olšanech za Prostějovem. Tím přešla k Cetechovicím celá ona část Roštína, která při nich zůstala až do zrušení poddanství. Připomíná se však při nich ještě r. 1568, 1588 a 1646. Na chvíli byl Roštín od Cetechovic odtržen teprve prodejem 13. prosince 1657, kdy Milechar Ledenický z Ledenic odprodal jej od Cetechovic se mlýnem, zahradami a farou majiteli Střílek Hanušovi Petřvaldskému z Petřvaldu za 10.500 zl., čímž spojen byl se Střílkami, při nichž se uvádí r. 1692. Když pak obě sousední panství Střílky a Cetechovice spojeny byly r. 1739 v rukou Amanda Antonína Petřvaldského, vrátil se zase Roštín k Cetechovicům. Ač se v trhové smlouvě r. 1657 připomíná fara, přece v Roštíně skutečné fary nebylo. Melichar Ledenický z Ledenic totiž již před roku 1656 opravil kostel v Roštíně, válkou třicetiletou skoro úplně pobořený, pořídil zvony, nadal faru, při níž chtěl vydržovati dva kněze z řádu pavlánského, ale duchovní vrchnost nechtěla k tomu přivoliti, aby v Roštíně a Cetechovicích byly samostatné duchovní správy, poněvadž fundace na vydržování kněze nedostačovaly. Roštín byl proto až do roku 1765 přifařen do Střílek.

 1660 - 1770

  Ona část, která byla až do zrušení poddanství při Zdounkách, připomíná se při nich r. 1500, 1519, 1520, 1523, 1542, 1561 a 1636, kdy nimi přešla na řád jezuitský. Řádoví představení povolili již r. 1685 koleji, aby díl Roštína prodala, ale o prodeji se jednalo až r. 1691, kdy tento díl kupoval od koleje Amand Petřvaldský. Řádoví představení doporučovali tento prodej, poněvadž tento díl Roštína byl úplně pustý a nevynášel ani 30 zl. ročně, ke kupu však přece nedošlo. Nějakou část jezuitského panství koupil Amand Petřvaldský r. 1732, což potvrdil kardinál Wolfgang Schrattenbach dne 15. března 1732.

Tak byl Roštín rozdělen na dvě části patřící:

I. panství cetechovsko-stříleckému a II. zdounecké vrchnosti až do doby zrušení poddanství. Válkou třicetiletou ves utrpěla velice. Co nezničila válka, padlo za oběť tatarskému vpádu r. 1663, kdy založeným ohněm byly zničeny mnohé domy. Na díle zdouneckém byly r. 1670 - 4 domy staré osedlé, 1 nový osedlý, 2 nové pusté a 26 starých pustých. V r. 1750 je zapsáno na zdouneckém díle 12 čtvrtníků, v r. 1775 je jich 14 a 8 chalupníků. Měli svého pudmistra, tak jako střílečtí poddaní, který je zastupoval při jednáních na kanceláři s vrchností. Na stříleckém díle bylo r. 1750 celkem 34 půllánů a 34 čtvrtlánů. V roce 1775 pak 36 půllánů, 38 podsedků a 40 chalupníků. Pololáníci dávali vrchnosti ročně plat gruntovní o sv. Jiří a plat polní a zahradní o sv. Václavu. Místo něho brávala vrchnost i přádlo konopné a lněné. Mimo to dávali ročně o sv. Václavu 16 slepic nebo kuřat a 40 vajec a museli příst panskou přízi, a to po 4 předenech ročně. Robotu konali jízdní, neboli potažní, tj. potahem koňským 3 dny v týdnu. Podle některých záznamů to bylo tak, že ty 3 dny se počítaly po jednom koni, robotoval-li třemi koňmi, tedy jeden den. Robotou potažní se konaly práce polní, svážení obilí, sena, dříví. Roštínstí měli každoročně odvézt na pilu 40 klád a pilař je musel zdarma pořezat. Kromě toho jezdili na formanky po vzdálených statcích stříleckých pánů, pro různé potřeby jako slámu, seno nebo zase tam vozili dřevo, stavební kámen. Takto jezdili například do Tovačova, Klenovic, pro desky na Rusavu. Taková formanka trvala obyčejně 2 noci a den a na cestu dostávali útratného 6 grošů šajnů a pro koně 6 mírek ovsa. Čtvrtláníci robotovali pěšky, a to v době od sv. Jana (6. květen) do sv. Václava (28. září) jednou osobou po celý týden. V ostatní části roku jen 3 dny týdně. Odváděli ročně 8 slepic a 20 vajec a měli spřást půl kusu příze. Pěší robotníci dělali ruční práce v poli, na lukách, v lese, řezali sečku, dříví, stříhali ovce, naháněli při honech, po žních mlátili cepy obilí až do zimy aj.Obec platila 5 zl. 29 kr. za hlídku, 20 mázů kmínu nebo místo toho na penězích 1 zl. 20 kr.. Mimo to stříhali poddaní ovce a chodili na hony nadhánět, ovce se stříhaly 2x do roka, hon byl 1x. Ve žních museli dělat řádnou robotu na panském i v době sena a otavy. Chalupníci konali pěší robotu 52 dní v roce, podruzi 13 dní. Podruzi měli též povoleno lámati v panských lesích souš a za to museli robotovat 52 dní do roka. Dále brala vrchnost střílecká roční platy: ze šenku 50 zlatých, z horního mlýna 100 zl., z prostředního a dolního mlýna po 75 zl. Mlýny byly na nestálé vodě a opravy jejich platila vrchnost svým nákladem. Mimo to platila obec za pastvu v panských lesích střílecké vrchnosti 54 měr obilí ročně. Farář střílecký dostával od roštínských poddaných r. 1755 desátek ze rži a pšenice, z pololánu dávali mu 6/8 měřice rži a stejně ovsa, ze čtvrti pak polovici. Učitel ve Střílkách měl z pololánu 2/8 míry rži a ze čtvrti 1/8 míry pšenice.  Polní trati se roku 1754 jmenují: Od hor, Za Panskou zahradou, Jabůrka, Hradská, Od Cetechovska, Jablonná, Dlouhá, Na Dubích, Na Mokrách, Na Délích, Starý háje, Od Divocka, Padělky, Široký, Břízka, Sobotiska, Roviny, Klínek, Kšice, Na Kožuchovu, Pod Kostelem, Pod Strání, Za Horú, Sekyry, Sviňoryje, Podluža a Hanovské.   

Při pozemkové vizitaci roku 1755 se shledalo, že poddaní dílu stříleckého užívají 461 5/8 měřice panských polí, o čemž neměl nikdo tušení a poddaní z nich také ničeho neplatili. Proto zavázali se reverzem ze dne 18. prosince 1755, že od 1. ledna 1756 budou z těchto polí platit 10 kr. z jedné měřice ročně, ale ne na věčné časy, nýbrž do vůle milostivé vrchnosti.

 1770 - 1850  

V roce 1771 bylo v Roštíně 753 obyvatel, v r. 1791 ve 137 domech 893 obyvatel. V r. 1834 bylo v obci 158 domů a 1185 obyvatel, v r. 1869 byly v obci 202 domy a 1135 obyvatel, v r. 1880 217 domů a 1121 lidí a v r. 1900 v 234 domech 1143 obyvatel. Rody na usedlostech od r. 1775 byly: Valenta č. 32, Horák č. 13, Vrbecký č. 17, Babušník č. 69, Turza č. 78, Nedvěd č. 80.

Když byl v roce 1849 vydán patent o zrušení roboty, začali se roštínští bránit tomuto poplatku a současně se dožadovali vyvázání z robotnických povinností. Ale zatímco vrchnost zdounecká dohodla se vyvázání se svými poddanými hned roku 1850, střílecká vrchnost tento počin stále pod různými záminkami oddalovala. A tak mezi stříleckou vrchností a poddanými v obcích k tomuto panství patřícími byl poměr v té době značně napjatý. V Roštíně ho zvyšoval ještě spor, který se vedl již o uvedené pozemky a značně se protahoval. Až v roce 1857, právě v době, kdy se v obci konala slavná generální vizitace farní a do Roštína zavítal sám arcibiskup olomoucký Bedřich hrabě z Fűrstenberku a bylo mnoho slávy a radosti, došla na obecní úřad zpráva, že občané roštínští spor s vrchností o pozemky prohráli a ty jim budou odebrány.

Radost se rázem obrátila ve smutek, pláč a vzdor. A hned nato v pondělí po druhé neděli v říjnu, časně z rána přiběhl od Jakoubka tehdejší hrobař a kostelník Kliment Loučka se zprávou, že se k Roštínu blíží spousta potahů koňských i volských. A měl pravdu. Za chvíli již vjížděly do Roštína všechny potahy ze dvora cetechovského a stříleckého, před nimi na koních pojezdní z obou dvorů. Vyjeli všichni ze dvora roštínského v čele se správcem. A už je střílecký pojezdný rozděloval do tratí, kde se sporné pozemky nacházely, s poručením, aby je podle kolíků, které zasadí přítomná komise, přiorávali k panským polím pod jednu brázdu. Ale ani občané nezůstávali stát, hlavně ti, kterých se to týkalo. Sbíhali se na návsi, někteří plakali, jiní vyhrožovali a nadávali. Spílali vrchnosti a panským zaměstnancům, tito zase posměšně povolávali a tím je ještě dráždili. Lidé a hlavně ženy se rozběhli do polí, aby zabránili přiorávání pozemků, došlo k hádkám a někde i k rvačkám a zranění panských pacholků. Ženy vytrhávaly značkovací kolíky a spílaly a vyhrožovaly i úřední komisi. Někdo sehnal i roštínské muzikanty, kapelu, kterou vycvičil pan rechtor Mrazík a v ten čas ji vedl kapelník Rajnoha, vojenský vysloužilec. Muzikanti hráli tehdy vzniklé posměšné písničky o robotě, a když přišel do Roštína sám ředitel stříleckého panství, zahráli skočnou, ženy ho stáhly z kočáru a posměšně vyzvaly k tanci. I on musel při tom vyslechnout nadávky na vrchnost i na něho samého. Cítil se tím velmi uražen a s výhrůžkami odejel. Uražena se cítila i komise, která úkon přerušila, odebrala se do vsi, zjistila protokolárně všechny ženy, které komisi nadávaly a vyhrožovaly, a podala hlášení krajskému úřadu v Uherském Hradišti. V obci byla tedy úplná rebelie. A tak již druhého dne bylo z rozkazu krajského úřadu vysláno do Roštína z Kroměříže vojsko pěší i na koních a četnictvo. V Roštíně byl pravý stav obležení a již příštího dne počalo znovu odebírání polí, tentokrát za vojenské asistence. Několik občanů i žen bylo zatčeno a na vojenských vozech odvezeno do věznice v Uh. Hradišti. Lidé se s nimi s pláčem loučili a vyprovázeli je až do Cetechovic, kde se k nim přidali i cetechovští občané, aby je doprovodili až za Cetechovice. Mezi zatčenými byl i rychtář Antonín Vrbecký, dále radní Jan Valenta-Matěják, radní Ant. Navrátil i s manželkou, která byla v jiném stavu a ve věznici porodila.

Ze strany střílecké vrchnosti vůbec docházelo k všelijakým nespravedlnostem vůči Roštínským. Tak například je zaznamenáno, že když v roce 1766 první kněz Fabián Vašina do Roštína přišel a při kostele sv. Jakuba co lokální kaplan střílecké faře podřízen byl a velmi nuzně se zde živiti musel, darovali k jeho lepší výživě dva usedlí obce Roštína, a to Tomáš Janků z č. 77 a Martin Rossa z č. 90 od svých gruntů na 4 a půl měřice v trati pod jménem Zadní díly a obec též 4 a půl měřice z pastvin obecních darovala k faře. Fara byla tenkrát na Horce č. 142 (dnes již nestojí, naposledy bývalo Svobodovo). Jelikož již řečený kněz Fabián Vašina neměl tehdy finančních prostředků ani na zaplacení daní, uvolil se patron kostela hrabě Kuenburk ze Střílek, že daň z těchto pozemků bude platiti. Proto se jmenované pozemky zapsaly do panského pozemnostního archu. A tak bylo až do roku 1885, kdy hrabě Kuenburk střílecké statky prodal hraběti Sigmundu z Herbersteinu i s polnostmi farními, které nevyhradil. Takže tehdejší farář, když je chtěl užívat, musel z nich vrchnosti platit nájemné. Nájemné bylo sice nějaký čas milostivě promíjeno, ale farář musel každým rokem o tuto milost písemně žádat. Před prodejem hrabě Kuenburk tuto možnost zrušil a stanovil roční nájemné na 68 zl.

 1850 - 1914  

 A přišel rok 1857, který přinesl Roštínu nejen mnoho žalu, ale i opravdové a až jásavé radosti z toho, že konečně nastala doba, kdy se i poddaným roštínským uvolnily ruce, srdce i duše. Naráz mohli lidé volně, svobodně dýchat, nevěděli ani co s přemírou radosti, začalo se v nich probouzet vlastenectví, vědomí příslušnosti k utlačovanému, tupenému národu, k jeho bohaté a slavné historii. Vědomí, které bylo dosud živeno jen starými zkazkami, vyprávěnými při přástkách a jiných besedách, historkami ze současného dění ve světě, které do vsi přinášeli vandrovní tovaryši a zvláště krajánci. Krajánek Venda dovedl nejenom posluchače pobavit, ale také povzbudit, nalít do jejich srdcí nové víry a vzdoru. Po tomto roce tedy nastala i v Roštíně doba rozvoje kulturního života, pokud to úřady, dosud rakouské, národu nepříliš přátelské, dovolovaly. Byli to učitelé a kněží, kteří stáli v čele tohoto probuzení. Kupovali a přinášeli do vsi knihy, časopisy a nacvičovali divadla.

V roce 1872 byla poprvé v Roštíně založena také školní knihovna, za nadučitele Pazdírka. Později v roce 1880 byla založena knihovna učitelská, za nadučitele Brablce a v tomtéž roce pro lid knihovna veřejná. Byl to vlastně čtenářský spolek, v roce 1887 přejmenovaný na čtenářsko-pěvecký spolek Svatopluk.

Image

 Stříkačka roštínského hasičského sboru z roku 1884.

 Začal v obci spolkový život. Nadučitel Brablc založil v roce 1881 požární sbor, jehož byl prvním starostou a jednatelem. Prvním náčelníkem se stal Jiří Pečinka, hostinský. Za nadučitele Ludevíta Pazdírka byl založen spolek veteránů (tj. vojenských vysloužilců) a staří pamětníci rádi vzpomínali, jak vojensky ukázněně si při vystupování počínali a jakou uměli při různých slavnostech udělat parádu. V r. 1879 si pořídili krásný prapor a 23. října se konalo slavnostní svěcení. Kmotrou byla hraběnka Dubská z Hoštic, protože střílecká vrchnost to odmítla. Do opojné radosti, která strhla obec po zrušení roboty, zasáhl těžce a rušivě ještě jeden rok. Bylo to v roce 1866, kdy vypukla válka mezi Pruskem a Rakouskem. Rakouská vojska byla pak poražena 5. července u Hradce Králové a na útěku ještě těžce pobita 13. července u Tovačova. Vojsko prušácké bylo pak ubytováno na Moravě po celý měsíc i v naší obci. Odtáhlo teprve okolo 20. září. Poměry vyvolané tímto stavem měly za následek hlad, bídu, utrpení a nemoci obyvatel. Začátkem září vypukla v Roštíně cholera, které padlo za oběť 70 občanů. Onemocněl i tehdejší farář P. Růžička, který se později uzdravil, ale jeho matka a teprve dva roky ženatý bratr zemřeli oba v jenom dnu 13. září. Byl to opět jeden z nejtěžších roků v historii Roštína. Příroda ale, jako by se snažila vynahradit obyvatelstvu všechno strádání, urodila toho roku tolik ovoce, že toho nebylo pamětníka. Ale ani tato rána už nedovedla ochromit rozmach, který se projevoval nejenom na poli kulturním, ale i hospodářském.

Rolníci začali přemýšlet, hledat nové, lepší formy hospodaření, četli odborné časopisy a hledali rady od zkušenějších. V roce 1889 první neděli po Velikonocích (28. 4.) odpoledne uspořádala v sále horního hostince přednášku tzv. „Hospodářská jednota záhlinicko - kvasická", kterou založil osvícený sedlák Fr. Skopalík. Na této přednášce vysvětlil tehdejší hospodářské problémy a snahy v zemědělství kroměřížský statkář dr. Jan Kozánek.

Ale ani zemědělci roštínští nezůstávali pozadu. I jich se dotkl ruch nového života, a byli mezi nimi lidé přemýšliví a šikovní. Jméno stolaře Kyseláka Jakuba bylo známo v širokém okolí pro jeho zmodernizované fukary, které vyráběl už v r. 1880 a jezdili pro ně lidé opravdu z daleka. Nebo stolář Chadim, který je ještě více zdokonalil a začal vyrábět ve velkém. Bratří Povondrové, Leopold byl hostinským a měl v horním hostinci vždy vzornou čistotu, pořádek, netrpěl tam křik a hádky a opilce nepřechovával. Jeho bratr František byl výtečný stolař a už tenkrát si sám setrojil velocipéd, jak se jízdnímu kolu říkalo. Přední kolo bylo velmi vysoké a zadní malé. Dovedně na něm jezdil a v trhové dny byl v obcích kolem silnice očekáván lidmi, kteří se chtěli podívat, jak odvážně na tom jede po tehdy kostrbaté silnici až do Kroměříže. Kovář Leopold Koval, na jehož vývěsním firemním štítě se poprvé objevilo: Zkoušený podkovář. K dovedným řemeslníkům patřil i knihař František Pek. Knihařství bylo u nich tradičním rodovým zaměstnáním. Mimo vlastní knihařské práce, vazby knih a kancionálů, vyráběl též malé i velké betlémy. Všechny tyto výrobky spolu s obrázky svatých i jinými podobnými předměty dělával nejen na zakázku, ale také i prodával po celém okolí na poutích. Byl proto znám široko daleko a oblíben pro svou dobrou a veselou povahu i jako vtipálek a šprýmař. Technika a mechanizace začala stále více pronikat do řemeslných a zemědělských prací. V roce 1890 koupilo několik rolníků společně první parní mlátičku (Navrátil, Slatina, Valenta, Kvasnička) za 2300 zl. Velmi se osvědčila a vypomáhali s ní i jiným zemědělcům.Úplně převratná věc byla elektřina. S výstavbou elektrické sítě v Roštíně se započalo hned počátkem roku 1914. Elektřina se vyráběla ve mlýně u pana Šolína a byla dodávána v ceně pro světlo za 55 haléřů a pro motory za 30 haléřů za 1 kW. Poprvé se v Roštíně rozsvítilo světlo dne 12. května 1914 v horním hostinci u Kurečků při svatbě Josefa Žurmana s Filoménou Rozmaelovou. V dobré náladě byla přitom složena a zpívána píseň o roštínské elektrice. Podle pamětníků ji složil muzikant a dlouholetý kostelník, vždy veselý pan Loučka v tomto znění:

 

Pan Gern leze po žebříku, natahuje elektriku,

Kylián to nedovolil, aby do něj hrom uhodil.

Pan Rozmael při valčíku chválí sobě elektriku.

V refrénu se pak zpívalo:

Ta roštínská elektrika ve dne svítí, v noci bliká.  

V té době byla elektrifikace velkou vzácností a nemohla se jí pochlubit mnohá města, natož vesnice. Byl to velký technický pokrok a úžasná pomoc, zvláště v době první světové války, kdy byl nedostatek petroleje.

 1914 - 1918

 I. světová válka

           Ohromující a jednou z nejstrašnějších událostí v r. 1914 byla pro Roštín, ale i pro ty nejmenší obce první světová válka. Tyto události popíši tak, jak je ve svém zápisu podal kronikář Josef Kvasnička z vyprávění, o které požádal pana Petra Turzu, rolníka č. 78, narozeného 29. června 1856. Začátkem srpna r. 1914 byla vyhlášena mobilizace. Přijelo do zdejší obce auto, které přivezlo vyhlášky, jež byly ihned vylepeny. Též bubnem byla mobilizace vyhlášena. Přijata byla ode všech tak, že poznal každý český člověk, že nad ním visí strašný černý mrak, který náš národ tíží a hrozí jej zničiti. Odchodem mužů na vojnu s projevil nedostatek mužských sil pro polní práce. O žních museli starci, ženy a stařeny obilí kosit a při svážení musely ženy s potahy jezdit. Ženy oraly a sely. Dobytek hovězí i koňský se musel odváděti eráru, aniž se bral zřetel na obdělávání polí. Nedostatek drobných mincí se objevil hned na začátku mobilizace. Kdo přišel do obchodu nebo hostince, musel odebrat za celou 10 nebo 20 korunu. Roztrhávaly se dvoukoruny papírové, které byly vydány, aby nahradily nedostatek drobných mincí. Čtvrtky a půlky používali lidé jako platidlo. Pomalu, ale jistě se blížil hlad. Obyvatelé zatajovali zásoby potravin, obyčejně mouku a omastek. Ti, kteří neměli žádnou půdu, měli větší bídu, neboť na lístky vydávaná mouka nestačila. Za každou práci se platilo potravinami. O potravinách dodávaných na lístky jsou smutné kapitoly. Chléb byl připravován ze zkažené mouky, protivné chuti, byl mazlavý, zdraví lidskému škodlivý. Do mouky bylo mícháno nesvědomitými chamtivci, co se jen dalo, sádra, písek, řeziny, mleté kukuřičné palice, sláma. Objevil se také velký nedostatek dřeva a uhlí, i toto bylo směňováno za obilí. Z nařízení politického úřadu bylo vyměřeno každé obci, kolik má odvést obilí, sena a slámy. Pokud tak nebylo učiněno, chodila komise sestavená ze dvou nebo tří členů výboru. V Roštíně přehlížel zásoby pan učitel Fila ze Zdislavic. Kdo chtěl mlet nebo šrotovat, musel si vyžádat dobrozdání, které měl na starosti pan Vítězslav Turza a povolení kontroly politické strany od kaplana ze Střílek P. J. Konečného. Máslo a tvaroh se muselo také odevzdávat, a kdo tak neučinil, byl pokutován. Komise chodily stále a dozíraly i do mlýna, zda se nemele obilí bez povolení, a když ano, tak bylo zabaveno a majitel byl pokutován.

Ve škole pletly starší žačky ponožky, nátepničky, šály, které odesílaly do nemocnice, nebo vojákům přímo na frontu. Kdo měl někoho z domu na vojně, uskrovňoval se ještě a posílal jemu balíky s jídlem, kuřivem, zápalky a všechno možné. Leč voják obyčejně ničeho neobdržel, poněvadž se to ztratilo na poštách.Rovněž práce ubývalo, zatímco nezaměstnaných přibývalo. Chudší rodiny, jejichž živitelé byli na vojně, dostávaly měsíční podpory. Rodin, kterých v obci podpory dostávaly, bylo asi 130. Do Roštína bylo v té době vypláceno zhruba 500.000,- korun. Podporu začátkem války vyplácel pan Karel Smrček, hostinský, pak pan Blažej Nedvěd a ke konci pan Petr Miškář, obchodník. Na vojnu bylo celkem povoláno z obce Roštín 207 mužů, raněno bylo 17.

 Své životy v bojích ztratili tito občané:

Pek František, Černohorský Josef, Prachař Cyril, Zigmund Josef, Šamánek Štěpán, Valach Matěj, Daněk Vilém, Vymazal Vincenc, Dvořan František, Černohorský Antonín, Slatina František, Krejčíř František, Hrdlička František, Havlíček Adolf, Zigmund Alois, Vrbecký Josef, Kopeček Antonín, Hurdes Karel.

Těmito slovy, zapsanými v kronice, se rozloučil s padlými vojáky pan Josef Kvasnička:  

„Vy všichni, kteří životy tam v dáli za svobodu vlasti jste položili, Vy nadarmo jste nemřeli. Dnes do dálky Vám kyne ta svobodná naše česká zem, na vroucí srdce vine a žehná všem.

 Vám budiž věčná památka! Následkem zranění po případě válečných útrap zemřeli:  Růžička Jan, Šušlík Josef, Valach František, Strouhal František, Kubáček Inocenc, Čihánek Dominik, Straka Alois, Zapletal Josef.  Také Vám bude zachována věčná památka, neboť i z Vaší krve zrodila se nám svoboda.  Do zahraničních legií vstoupili: Petlach František, Gavenda Jan, Šenkyřík Josef, Valenta František, Šumbera Vladimír, Mrhálek Fabián, Klabal František, Kvasnička Josef."    Za války byl starostou Josef Navrátil, dle nařízení politického úřadu vykonával tento úřad do 60ti let a pak se vzdal. Po něm nastoupil bývalý I. radní Josef Valenta č. 99. Tento úřad dle nařízení zastával až do doby převratu, kdy většinou hlasů soc. demokratů byl zvolen František Kubáček. Za tohoto úřadování byla poprvé vyplácena podpora v nezaměstnanosti, kterou vyřizoval I. radní Kohoutek Josef. Začátkem roku 1918 začali vojíni své dovolené svévolně prodlužovat a nenarukovali. Skrývali se buď doma nebo v lesích. Pro jídlo a jiné potřeby si chodili do vsi. Lidé se jich báli a dávali jim, o co si řekli. Nejvíce se jich zdržovalo v lesích buchlovských. Tehdy vzala svůj původ píseň: „Na Moravě u Buchlova". Byla to pak oblíbená píseň nejen civilního obyvatelstva, ale i vojska národního smýšlení. 28. října 1918 po 300 letých útrapách a utrpeních, dočkal své český národ své samostatnosti a bylo tedy splněno proroctví J. A. Komenského - vláda věcí vrátila se do rukou českých.

Uvědomění o tomto převratu obdržel obecní úřad telegraficky toho dne ve 3 hodiny odpoledne. 23. října byl pořádán slavnostní průvod s hudbou přes náves. Ke konci této slavnosti přednášel ze dveří obchodu p. Zukala Josef Ošťádal, místní farář. Po jeho řeči ujali se slova dr. Fr. Valenta a MUDr. Karel Zbořil, oba rodáci z Roštína. Dne 27. dubna 1919 byla pořádána slavnost sázení lípy Svobody. Lípy byly zasazeny před domem pana Fr. Kopala a to čtyři do čtverce. Jedna z nich byla již dříve zasazena, ale byla vřazena mezi ně a obdržela jméno Wilsonova.Hned na začátku a po celou dobu války vymáhaly se na občanech a obci válečné půjčky. Byly dokonce vymáhány vyhrožováním. Byly případy, že rolníci, kteří byli propuštěni, byli přinucování k upisování a pokud se neupsali, rukovali znovu. Dojížděli do vsi všelijací mluvkové, chválili jaká z nich (půjček) bude výhoda a jak se dobře zúročí. Jednou dokonce přijel úředník z politického úřadu. V budově školní bylo vyslýchání a donucování k upsání. Každý občan, který měl sebemenší majetek, musel se dostavit. Když se nedostavil, dovedl jej četník a upsat musel. Obec upsala 75.000,- a záložna 105.000,- K.

V roce 1917 byly sebrány z chrámové věže dva velké zvony. Občanů se toto vše nemile dotklo, neboť ty zvony zvonili zladěně. Rovněž byl vyrabován hrací stroj varhan, cínové píšťaly byly vzaty pro potřeby válečné. Po válce byly varhany opět opraveny, ovšem oprava byla dražší než koupě nových.

1918 - 1928  

 V roce 1928 byl u příležitosti 10. výročí republiky a na počest všem padlým spoluobčanům obce Roštín za I. světové války zhotoven pomník. 28. října 1928 byl slavnostně umístěn v průčelí dnešního náměstí. Bylo to velká oslava s lampionovým průvodem a mnoho řečníků se vystřídalo, aby pělo slávu všem, kteří položili své životy na oltář vlasti české.

 Image

 Odvedenci z Roštína roku 1926 

 Na pomníku jsou vytesána jména padlých občanů Roštína za I. světové války a po ukončení II. světové války přibyla další jména těch, kteří zemřeli za řádění nelidského fašismu. Pomník zdobí bysta prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.Pomník zhotovil roštínský rodák pan Petr Kubáček z Morkovic za 9.000 K.

 1928 - 1929

  Vodovod v obci. Po regulaci potoka Olšinky v roce 1926 a konečných úpravách cesty kolem uvedeného potoka se započalo s realizací stavby vodovodu v obci. Tato akce již byla dlouho plánována. Plány byly vypracovány již v roce 1912, ale stavbu zaskočila, jak mnoho jiného, I. světová válka. V roce 1927 byl původní uvedený plán přepracován. Do projektu bylo doplněno prodloužení vodovodu do dalších částí ulic v obci, které bylo původně opomenuto a tím se upravil rozpočet z částky 370.000 K na částku 500.000 K. Přes léto 1927 byla měřena vydatnost pramene a bylo naměřeno přibližně 2 l za vteřinu, což bylo pro obec dostačující. Vyměřené maximum bylo stanoveno na 1,8 l za vteřinu. Voda byla zaslána jako vzorek k chemickému rozboru a byla schválena jako dobrá. V roce 1927 byly splněny všechny formality pro realizaci stavby a tato mohla být v roce 1928 zahájena. Bylo třeba ještě mnoho - získat finanční prostředky na její realizaci. Bylo třeba ještě mnoho dojížděk do Brna a do Prahy a mnoho intervencí u poslanců. V lednu již povolil zemský moravský výbor subvenci 15%, ale od ministerstva nešlo pořád nic. Teprve po intervenci poslance Bečáka v Praze u ministerstva zemědělství bylo zasláno povolení. Stavba byla zadána firmě Kunc a Káš v Hranicích za obnos 488.355,52 K. Moravský zemský výbor povoluje k tomu účelu vypůjčku 450.000 K a obec ji uskutečňuje u Kontribučenské záložny s úrokovou sazbou 6 % splatnou nejdéle do 20 let.

V úterý dne 12. července koná se komise a inženýr Ječmínek od firmy Kunc přebírá práci. Hned druhého dne, k radosti všech, se po obci vyměřuje trať pro vodovod. Počasí bylo příznivé a práce šla velmi dobře. Několikrát během stavby přijel do obce z Brna pan rada Rotreger, aby přejímal jednotlivé úseky. Při jedné své návštěvě učinil přednášku, jak dle zákona může býti placen vodovod.

Dne 21. října slavnostním způsobem byla puštěna voda z rezervoáru do obce, přičemž hasiči zkoušeli tlak vody. V ten den již také tekla voda u některých občanů doma z kohoutků. Veškeré práce byly ukončeny 10. prosince, samozřejmě ještě roku 1928 a v ten den také poslední montéři opouštějí Roštín. Dohled nad pracemi prováděl vedoucí stavby pan Wunderle, člověk přísný a poctivý v práci. Dělníci byli placeni od 1 m běžného 3 - 10 K, domácí 2.80 - 3.50 K na hodinu. Hloubka hlavního potrubí je 1,80 - 3 m. Toho roku nebylo snad jediného hlasu proti dokončenému vodovodu, protože bylo takové sucho, že vyschly studny i ty, o kterých se myslelo, že jsou nevyčerpatelné. Kolaudace stavby byla provedena až 24. října 1929 a firmě byla přiznána částka 793.934,50 K. Velké zásluhy na této akci měli tehdejší starosta pan František Menšík a p. farář Konečný, kteří svými známostmi dosáhli značných finančních výhod pro Roštín. 

Z obecní kroniky a z knížky Antonína Mozgy „Kronika obce Roštína" ( Roštín 1968 )

vybral a uspořádal Radovan Man

Žádné slovo v kronice není poslední... 

Kroniky mají své osudy. Nezřídka se stává, že bez přímého zavinění kronikářů vznikají v pamětních knihách mezery, plynulý tok zápisů je přerušen. Pro zaneprázdněnost, nemoc, úmrtí, přesídlení a z mnoha dalších důvodů dochází ke střídání kronikářů. Mezitím plyne další čas a zpětné dopisování je velmi obtížné. V roštínské kronice jsou zapsána i léta po roce 1929, záznamy však nedávají vždy potřebný obraz. Ten by byl možný až se studiem dalších pramenů. Roštínští kronikáři vykonali záslužné dílo, jehož hodnota roste s uplývajícím časem. Přinesli i mnohé poznatky, které jsou dobrými východisky pro bádání o posledních sedmi desetiletích. Ale to bude vyžadovat delší čas. Muzejní výzkum v obci roku 1994 byl orientován na současnost, nemohl sahat do minulosti, a proto nemohl zaplňovat mezery.

V této knize tedy můžeme prozatím jen vzpomínat. Bez nároku na úplnost a přesnost. Ke vzpomínkám na třicátá léta našeho století bude patřit stavební rozvoj obce, bohatá činnost Sokola, Orla a hasičů a vzrůstající význam Roštína a okolí jako rekreační oblasti. Léta druhé světové války byla spojena s válečným hospodařením, vzdorem vůči nacistické okupaci i otevřeným odporem, jehož výrazem bylo mimo jiné i partyzánské hnutí v blízkém okolí obce. Poválečné období přineslo národní svobodu a obnovu, ale také změny v historicky vžitých a osvědčených formách hospodářského, politického, společenského a kulturního života. Násilná forma kolektivizace zemědělství změnila život od základu. Zasaženo bylo i myšlení lidí a jejich vzájemné vztahy. Stopy tohoto vývoje jsou v paměti a lze je vysledovat i z kronikářských zápisů. Dnes nám však ještě chybí to, co tíživě pociťovali kronikáři i v minulosti: časový odstup, který by umožňoval srovnat, vytřídit a objektivně zhodnotit fakta a události. Kronikářské svědomí velí vynášet názory a soudy až po důkladném seznámení se všemi souvislostmi vývoje. Z téhož důvodu je na následujících stránkách této kroniky jen naznačena současnost. Události probíhají v celé zemi velmi rychle; mnohé z toho, co platí dnes, může být zítra jiné. Už však známe cenu znovuzkříšené demokracie, lidských práv a svobody myšlení a konání. Žijeme v čase nadějí a další přinese právě onen čas. Pro celou historii českého a moravského venkova, tedy i pro dějiny Roštína, platí: ať bývaly časy dobré či zlé, v dobách pokojných i v létech válek a zápasů, rolnický stav vždy dostál svému poslání - dát národu chléb. Kronika nemá konec. Proto je kronikou. Poznatky o minulosti mohou být doplňovány a popisování současnosti je potřebným i poutavým a zavazujícím úkolem.

Copyright © Obec Roštín