Hasičský sbor

Image 

STRUČNĚ Z DĚJIN POŽÁRNÍ OCHRANY

 Požární ochrana je záležitost v dějinách lidstva vlastně již hodně stará. Vždyť již v dobách, kdy člověk poprvé poznal dobrodiní i zlo ohně, musel se naučit jej také hasit a omezovat tak, aby nepůsobil škodu. Prvá obydlí, která si začal člověk budovat po opuštění jeskyní a skalních děr, byla povětšině z velmi hořlavých materiálů. Nebylo nijakých účinnějších hasících prostředků kromě vody. Té bylo sice dost, ale její doprava k požářišti byla po­malá, nedostatečná a k hasebním účelům tedy téměř naprosto neefektivní. Haše­ní, či lépe řečeno lokalizování požáru spočívalo především v odstraňování hořla­vých materiálů z blízkého okolí ohniska požáru, tj. hlavně bourání sousedních objektů tak, aby požár se neměl dál po čem šířit. Později přišli lidé na to, že snaha jednotlivce, ba i kolektivu je málo účinná a nedostačující, pokud není nějak organizována. Proto již ve starověku dochází, zvláště u vzdělanějších národů k jakési organizovanosti při hašení požárů.

O určité, jaksi již organizované službě hasičské, nacházíme zmínku ve starých egyptských papyrosech, pocházejících z druhého tisíciletí před naším letopoč­tem. Dokonce na jednom obrázku, pocházejícím z babylonského města Ninive z let asi 800 před n. 1., je znázorněno hašení požáru primitivním hasebním nářadím. Ale již v tehdejších dobách nedávala zvláště některým přemýšlivým lidem spát, primitivnost, nedostatečnost a neúčinnost hasebních zákroků Snad nejpokročilejší byli v tomto směru Egypťané, jejichž známý učenec Ktesibius kolem roku 250 před n. 1. sestavil jakýsi stroj, který přinesl výkonnější, účin­nější a efektivnější hašení, než dosud používané obyčejné nádoby na vodu. Tento stroj byl již vlastně jakousi pumpou, podobnou ruční stříkačce a vystři­koval vodu do požáru přerušovaně. O padesát let později jej zdokonalil Ktesibi­ův žák Heran, využiv vzduchu stlačovaného v báni k rovnoměrnějšímu výstřiku.Byla to tenkráte světová událost a na tomto principu, postupně zdokonalovaném byly stavěny stříkačky vlastně až dosud. Heranovy stříkačky byly prý opatřeny krátkou, točivou proudnicí, která šla zamířit na požár. Ještě mnoho staletí trvalo, než v roce 1518 vynalezl Antonín Platner z Augšpur­ku vozovou stříkačku. Ta byla pak pomalu zdokonalována a vylepšována.

Vý­znamný krok kupředu i v jejím používání byl zaznamenán kolem poloviny sedmnáctého století, kdy přibližně kolem roku 1655 vynalezl Holanďan van der Heyda v Amsterodamu hadice, savice a větrník. Hadice byly nejprve kožené a teprve později se začaly vyrábět konopné. Vynález parního stroje byl později využit i při výrobě a použití stříkaček parních.Po první světové válce začaly do požární ochrany pronikat stříkačky motorové, u nichž vývojem byly používá­ny i různé druhy vývěv. V naší obci, prakticky až do založení požárního sboru nebylo k hašení požárů užíváno jiného nářadí než háky, sekyry, žebříky a jiné vhodné bourací nářadí. K ulévání ohně pak putny na vodu, džbery, kádě a voznice, neboli lejty na voze, jimiž se voda k požáru dovážela.Takováto voznice stávala, podle staršího po­dání naplněná vodou na voze pod kůlnou v panském dvoře a v případě požáru se do ní zapřáhl. potah koňský, někdy i volský a vyjelo se s ní k požáru. Tam se voda vypouštěla do putýnek a vylévala do ohně. Někdy se však i stalo, že po požáru se nová voda do lejty nepřipravila a pak při novém ohni se zjistilo, že je úplně rozeschlá a než se zastála a udržela vodu lehl objekt popelem. Mimo tomusely být v každé zemědělské usedlosti pořízeny, udržovány a na stálém a viditelném místě umístěny jeden, nebo dva bourací a trhací háky. Starší pa­mětníci je ještě ve svém mládí vídávali leckde visívat ve dvorech na zdích sta­rých chalup, kalen a chlévů. V případě požárů běželi obyvatelé domu s tímto nářadím k ohni.      

ORGANIZACE POŽÁRNÍ OCHRANY

 S postupující civilizací zvyšovalo se i nebezpečí požárů a projevovala se nutnost nejenom organizovanosti boje proti nim a ucelenosti postupu při jejich likvida­ci, ale projevila se i nezbytnost organizované přípravy, výcviku a co nejširší hmotné i morální vybavenosti lidí, kteří je měli provádět. Již ve staré říši římské, za císaře Augusta, na počátku našeho letopočtu, byla zřízena jakási organizovaná hasičská služba. Toto těleso, či požární sbor, čítalo prý v zemi asi sedm tisíc mužů a bylo vyzbrojeno vlastními hasícími prostředky tehdejší doby. Z jeho řad byly stavěny i požární stráže při různých příležitos­tech, zvláště prý v divadlech, v nichž tehdy řádily časté požáry. Ve spisech z doby Napoleonovy se uvádí, že při dobývání Alexandrie působil v ní jakýsi hasičský sbor. Byl vyzbrojen Heronovými stříkačkami, žebři a háky a s velkou dovedností prý hasil požáry domů, způsobených francouzskými stře­lami. Tento sbor prý tam trval již od roku 1500. V Turecku, ve starověku i středověku, byly hlavně ve městech zřizovány skupiny, povětšině složené ze všelijaké sebranky, jejichž úkolem bylo hašení požárů. Tyto tlupy byly vyzbrojeny ručními stříkačkami, sekyrami a pilami a požárem postižený jim musel za tuto službu, poskytnutou při hašení, zaplatit.

Ve staré Číně byla přísná opatření proti vzniku požáru. Jednou ze zajímavých statí proti­požárních zákonů byl i článek podle něhož příslušníci toho oddílu policie v je­jichž obvodu vznikl požár, dostali veřejně na náměstí pořádný výprask za to, že se nestarali, aby se požárům předcházelo. Podle zpráv prý se postižení po­licisté mohli nechat při výprasku někým zastoupit, ale náhrada za to činila přibližně jejich jednoměsíční služné. Tento zákon byl zrušen teprve v nedávné době, ale vidíme z něho, jakou značnou a možná účinnou pozornost věnovali staří Číňané preventivní ochraně.Mnohem krutější předpis však platil v Ja­ponsku, v němž jsou, nebo byly stavby, většinou dřevěné. Až do roku 1873 tam totiž platil zákon, podle něhož všichni dospělí obyvatelé domu z něhož vyšel požár, byli sťati. V evropských zemích nalézáme ve starých záznamech jednotlivé zmínky o urči­tých jakýchsi požárních řádech, teprve od 13. století. Jimi se jednak přikazovala opatření proti vzniku požáru a jednak dávaly příkazy jak požáry organizovaně a účelně hasit. Tyto řády vydávaly šlechtické úřady pro podřízené ve svém panství, hlavně pak ve městech. Prvním takovým známým řádem v našich zemích je Požární řád pana Berky z Dubé.Podle tohoto vzoru postupně vznikaly a byly vydávány požární řády i na majetcích jiných šlechticů a v 15. století jsou už téměř ve všech městech našich zemí. Podle těchto řádů byla povinnost hašení požárů ukládána hlavně řemeslnickým cechům, které mívaly i vlastní hasební nářadí.

Řády byly upravovány na místní podmínky každé obce a určovalo se v nich jak se má k ohni přistupovat, kde a u koho se hlásit, s jakým nářadím při ohni pracovat a vůbec jak si počínat. Kdo se k ohni bez řádného důvodu nedostavil, byl pokutován. K požáru se svo­lávalo vytrubováním ponocného na volský roh, zvoněním nebo tlučením na zvon na jednu stranu, čemuž se říkalo "šturmování", nebo voláním "hoří".Při požáru v městech veleli obvykle hejtmani jednotlivých čtvrtí, kteří v nich obstarávali také jakousi preventivní ochranu a dbali na dodržování tehdejších protipo­žárních opatření a nařízení. Vedoucí úlohu při hašení požárů mívali, zvláště v menších městečkách a obcích kominíci, kováři, dále tesaři, zedníci a obecní zřízenci.Teprve v 18. století se pozvolna započalo se zřizováním placených hasičských sborů, které znamenaly v požární ochraně nový směr a značný pokrok První takový sbor byl zřízen počátkem 18. století v Paříži a brzy na to i v jiných vel­kých městech. Bylo pak samozřejmě nutno vybavit tyto jednotky co nejúčinněj­ším hasícím nářadím, což vedlo k zdokonalování stávajících zařízení i k neustá­lému vynalézání nových součástí výzbroje. Byly vynalezeny hadice, savice, různé typy stříkacích strojů a posléze i parní stříkačka. Dobrovolné sbory hasičské se počaly zakládat v Evropě zhruba o sto let později, tedy v první polovině 19. století. Zatím však jen ojediněle a ve větších místech. Udává se, že v roce 1841 vznikl dobrovolný hasičský sbor v Míšni, v roce 1847 v Karlsruhe a jinde. V českých zemích byl první placený požární sbor zřízen v Praze roku 1853. První dobrovolný požární sbor byl ustaven v roce 1854 v Zákupech a v roce 1861 v Liberci. Všechny tyto sbory však měly velení německé. Teprve v šedesá­tých letech 19. století začaly u nás vznikat české dobrovolné hasičské sbory s vedením i velením českým.První z nich byl zřízen ve Velvarech v roce 1864.

Myšlenka dobrovolné požární ochrany se pak šířila tak, že za deset let později, tedy v roce 1874 bylo v Čechách již 107 požárních sborů a o tři roky později již 152 požárních sborů. Bylo v nich zapojeno celkem 7793 činných dobrovolných členů. Na Moravě byl první dobrovolný hasičský sbor založen roku 1868 v Třebíči. Založil jej vlastenec, jehož jméno je v historii dobrovolného hasičstva na Mora­vě dobře známo a který býval a dosud je zván otcem moravského hasičstva - Titus Krška. Ale třebíčský požární sbor nebyl ryze český, poněvadž v jeho vedení bylo hodně kovaných Němců a po odchodu Tita Kršky se stal německým. Ale Titus Krška nelenil a ihned po svém přesídlení v roce 1871 založil na Moravě první, ryze český požární sbor ve Velkém Meziříčí. Po jeho příkladu počaly i v jiných městech a obcích vznikat dobrovolné hasičské sbory, tak, že v roce 1874 bylo na Moravě již 17 sborů. Nebylo to mnoho. A proto ve snaze posílit myšlenku dobrovolné požární ochrany, oživit a urychlit její růst, svolal Titus Krška v roce 1874 do Brna I. sjezd českého hasičstva a obecních před­stavených. Jeho nadšený, ohnivý a vlastenecký projev vyslechlo více než 200 účastníků. Zvláště silně zapůsobila a živý ohlas vyvolala pasáž, v níž Titus Krška hovořil o národním a vlasteneckém poslání českého hasičstva a v níž mimo jiné řekl: "Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší Moravěnky, z něhož má v krátké budoucnosti vyrůstat mohutná česká lípa, pod jejímž stínem ujařmený lid by našel pomoci a národního osvěžení."Tato slova vytyčila českému hasičstvu nový směr, nové poslání, nový úkol.  Mimo hašení zhoubných požárů rozdmýchávat, křísit a udržovat v lidských srdcích oheň národního uvědomění, ryzího vlastenectví a víry v lepší budouc­nost národa. Živit v nich plameny dobra, lásky, přátelství a míru.

Byl to úkol velký a krásný, zvláště v těch dobách rakousko-uherského útlaku, kdy se náš národ pozvolna probouzel k životu. Vždyť v mnoha obcích, městech i vesničkách nebylo nikoho jiného, nebyla jiného spolku, který by k lidem promlouval diva­delními hrami, sborovým zpěvem, deklamánkami při tanečních zábavách a ple­sech a při všech jiných příležitostech. Proto se s hrdostí můžeme hlásit k organizaci, která po dlouhá léta dobře plnila daný jí úkol a která vždy i v těžkých dobách věděla jaké je její poslání a kde je její místo. Postupným rozvíjením se myšlenky požární ochrany a růstem počtu nově za­kládaných požárních sborů, projevila se potřeba organizovanosti. Nové požární sbory sice navzájem spolupracovaly, pořádaly společná cvičení a různé slavnos­ti, ale chyběla nadřazená složka, která by tuto činnost organizovala, koordino­vala a řídila. Z těchto důvodů byl již v roce 1876 svolán do Prahy sjezd hasič­stva z českých zemí, na němž měla být utvořena Ústřední jednota hasičská s jednací řečí českou a německou. Ale české sbory se k tomuto postavily dost lhostejně a Němci, protože první byla postavena řeč česká se nepřihlásili vůbec. Teprve po mnohých svízelích došlo 1. února 1891 k ustavení české ústřední jednoty hasičské. Roku 1893 byla zřízena Česká ústřední jednota hasičská pro Moravu a Slezsko a jejími členy byly již jen tehdy zřizované a v celku lépe se osvědčující župy. V roce 1896 byla Česká ústřední jednota hasičská rozdělena na Moravskou a Slezskou a pro moravskou organizaci stanoven název Moravská zemská jed­nota hasičská. Tento se udržel až do nové organizace po osvobození naší re­publiky Sovětskou armádou. Na území tehdejšího okresu kroměřížského byla župa založena v roce 1889 a měla název Hasičská župa kroměřížská č. XIII. Rovněž náš požární sbor v Roštíně se do ní začlenil a na první valné hromadě konané ve Zdounkách 19. ledna 1890 byl do jejího výboru zvolen i Josef Valenta, velitel požárního sboru v Roštíně. Po něm byl v roce 1912 zvolen do župního výboru z našeho sboru Klaudius Šumbera. V roce 1930 byla župa XIII rozdělena na Kroměřížskou a Zdouneckou č. 58. V jejím výboru byl po několik roků členem a župním samaritním dozorcem náš člen Konrád Lukáš a Antonín Králík.

V roce 1939 byla nařízena reorganizace hasičstva, kterou byly zrušeny župy a zřízeny Okresní hasičské jednoty v oblas­tech jednotlivých okresů. V našem okrese byla tedy zřízena Okresní hasičská jednota (OHJ) Kroměříž, která se skládala ze dvou obvodů, vytvořených z býva­lých žup, tj. obvod č. I Kroměříž a obvod č. II Zdounky. Do výboru nové OHJ byl z našeho požárního sboru zvolen František Bukač, jako zástupce vzdělavatele. Ve výboru II. obvodu Zdounky. byly členy za náš sbor Antonín Králík a Konrád Lukáš. Po čas druhé světové války a německé okupace se činnost v hasičstvu omezovala jen na nejnutnější věci nařizované úřady a nadřízenými orgány. A i z těch se mnohé jen tak obcházely, jak se dalo. Po skončení války a osvobození se znovu oživila činnost v řadách hasičstva, v požárních sborech i OHJ Kroměříž.Do jejího výboru byl z našeho sboru opět zvolen František Bukač, jako zástupce jednatele a Antonín Králík, jako člen výboru. Do výboru obvodu č. II Zdounky byl zvolen Antonín Králík jako náměstek starosty a František Bukač, jako vzdělavatel a tiskový zpravodaj. Obvod Zdounky byl rozdělen na 5 okrsků. Okrskem č. 2 se stal Roštín a všichni jeho činovníci byli z Roštína: Antonín Králík - okrskovým velitelem, František Bukač - vzdělavatelem a Jindřich Čihánek - samaritním zpravodajem. Po Antonínu Králíkovi byl okrskovým velitelem Antonín Mozga do sloučení s okrs­kem Koryčany v roce 1973. V okrsku mimo něj byly členy výboru Josef Klabal st., Oldřiška Klabalová, Jaromír Chocholatý a Alois Mrhálek. V okresním výboru byl z našeho požárního sboru řadu let Antonín Mozga a v letech 1955-1958 Marie Valentová č. 65. 

Z HISTORIE POŽÁRNÍHO SBORU V ROŠTÍNĚ

 Po alespoň stručném vylíčení vývoje požární ochrany vůbec, v českých zemích, kraji a okrese, dostáváme se k vylíčení historie požárního sboru u nás v Roštíně. Tak jako v jiných obcích i v Roštíně byly v tehdejších dobách obytné i hospodář­ské budovy kryty povětšině slámou a též i šindelem. Požáry byly proto častým hostem a zle si v takovém prostředí zařádily. Tak například při požáru v roce 1877 vyhořela celá místní trať, zvaná dodnes Požáry. A tak hlavně tatonešťastná událost dala živý podnět k tomu, že se začalo uvažovat o koupi obecní stříkačky a založení hasičského sboru.Koncem roku 1880 byla objednána u firmy Smekal čtyřkolová ruční stříkačka za 600 zlatých. Na zdejší škole v těch letech působil osvícený a pokrokový nadučitel Antonín Brablc, rodák ze sousedních Cetechovic. Věděl dobře, jakou metlou venkova jsou požáry a bylo mu známo, že myšlenka dobrovolné, obětavé a hlavně organizované pomoci všem spoluobčanům v boji proti nim, už se rozvíjí po zemích českých, ba že zapustila své kořeny i v našem okrese, v blízkých Zdounkách a Hulíně. Snažil se tedy kolem sebe utvořit po­žární sbor, tedy skupinu lidí schopných nezištně a obětavě, z lásky k bližnímu, jak tehdy heslo říkalo, věnovat svůj volný čas k přípravě, cvičení a pomoci v každou hodinu denní i noční. A nejen to. Ale právě touto společensky tak prospěšnou činností, kterou nemohly rakouské úřady zakázat ani omezovat vlastně pod její rouškou, rozdmýchávat tehdy doutnající jiskřičky vlastenectví a národního uvědomění českého lidu v naší obci.V Roštíně dosud nebyl žádný jiný český spolek.

Čtenářsko-pěvecký spolek Svatopluk vznikl téměř současně s požárním sborem. Čekalo tedy tenkrát hasiče hodně práce i na tomto poli kulturním. Taneční zábavy, plesy s kulturním programem, sólovými výstupy, kuplety, deklamánkami, zpěvy a tanci národními, divadla aj. Nebylo to však všechno tak lehké jak se to píše. I v naší ryze české obci se našli jedinci, zvláště úředníci statku, poznamenaní a načichlí rakušáctvím, vtloukaným do nich za osmiletého pobytu na vojně nebo na práci ve Vídni a jinde. Byl tu i spolek vojenských vysloužilců - veteránů - s německým velením. Na a mezi tím vším byli i lidé schopni někdy ve své zaslepenosti i udávat všechny vlastenecké projevy úřadům. Je znám a byl již i publikován případ vlastenecké­ho učitele a pedagogického spisovatele Jana Mrazíka, který se v Roštíně narodil a v roce 1872 na zdejší škole vyučoval. Tehdejší německý správce statku si vyžá­dal u okresního hejtmana, aby Mrazík soukromě vyučoval jeho dcerku, aby ne­musela sedět v tehdy dosti nuzné a stísněné škole mezi ostatními vesnickými dětmi. Mrazík vyučování později odmítl, protože správce se k němu choval aro­gantně a za vyučování zůstával dlužen. Tím si proti sobě poštval tehdy mocného a vlivného člověka v Roštíně.

Brzy nato se stalo, že Mrazík šel ještě s několika roštínskými občany pěšky z Kroměříže. Cestou se zastavili v hostinci ve Zdoun­kách, kde právě veteráni popíjeli po pohřbu jednoho ze svých členů. Vtom jeden z nich, už opilý, vstal, postavil se před obraz císaře, provolal mu slávu, vzdávaje čest, vyzval všechny aby povstali a zpívali s ním a zanotoval rakouskou hymnu. Všichni výzvy uposlechli, jen rošťané zůstali sedět. Veteráni se na ně tedy vrhli, ale roštínští nečekali a utekli oknem. Ze strany veteránů bylo na ně podána udání a za hlavního původce této provokace a urážky Jeho veličenstva označili četníci Mrazíka. Zapracoval proti němu v té věci i správce statku a ten­to dobrý člověk a Výborný učitel byl vyhoštěn nejenom z Roštína, ale z celého kroměřížského okresu. Tento případ je uváděn proto, aby aspoň trochu byla nastíněna atmosféra, jaká v té době byla a za jaké vznikal náš požární sbor.Není divu, že i za tuto myš­lenku byla nutno do jisté míry bojovat, že i ona měla své odpůrce, kteří to ozna­čovali za zbytečnou novotu. I spolek vojenských vysloužilců v tom viděl jakousi konkurenci. Nadučitel Antonín Brablc se však nezalekl a během roku 1880 připravil půdu k založení hasičského sboru. Do konce března 1881 získal 31 členů, kteří se při­hlásili dobrovolně ke krásné myšlence hasičské. V členské matrice je u jejich jmen uvedeno datum vstupu do hasičského sboru den 1. dubna 1881.

Konečné rozhodnutí učinila sama objednaná stříkačka, která do obce v tu dobu přibyla. V neděli 3. dubna 1881 dal nadučitel Brablc pokyn bývalému vojenskému truba­či Antonínu Klabalovi, aby vytroubil po obci ke schůzi. Na základě toho se sešlo do dolního hostince k Pečínkovi všech 31 přihlášených členů, kteří se definitivně rozhodli pro založení dobrovolného hasičského sboru v Roštíně. V této první sborové schůzi byl velitelem zvolen nadučitel Antonín Brablc, který současně zastával i funkci jednatele. Náčelníkem Jiří Pečínka, hostinský na dolním hostinci, podnáčelníkem známý stolař a výrobce tehdy módních fukarů Leopold Kyselák a pokladníkem Leopold Šumbera. Funkční označení: velitel - bylo v roce 1928 změněno na starosta a po převratu na předseda. Náčelník byl změněn na velitel. Tolik na vysvětlenou. Dalšími prvními a zakládajícími členy byli: František Bilík, Cyril Daněk, Josef Dubina, Eduard Dundálek, Josef Hurdes, Antonín Klabal, Jan Klabal, Jan Kníchal, Antonín Kopal, František Koza, Jakub Kyselák, Ondřej Lukáš, Martin Mucha, Josef Navrátil, František Nedvěd, Petr Nedvěd, Čeněk Parák, Josef Polášek, Jan Rozmael, Josef Stavinoha, Jiří Šenkyřík, František Šenkyřík, František Šoustal, Jan Šumbera, Josef Šumbera, František Valenta a František Vymazal. Ještě téhož dne v podvečer, po skončení první schůze odebrali se všichni členo­vé s nově zvolenými funkcionáři do domu starosty obce Vincence Valenty, kde se právě konala schůze obecního zastupitelstva. Toto s radostí přijalo zprávu o ustavení požárního sboru, jednohlasně ji schválilo a ihned mu předalo novou ruční stříkačku k potřebě a do opatrování. Prvním udržovatelem stříkačky čili strojmistrem byl ustanoven Jan Kníchal.

Tak s rozvíjejícím se jarem roku 1881 vstoupil v život i dobrovolný hasičský sbor v Roštíně. Vypracování spolkových stanov, kterým byl pověřen Antonín Brablc, bylo ukon­čeno 19. června 1881.Jsou na nich podepsáni za zařizující výbor: Antonín Brablc - předseda, Jiří Pečínka - místopředseda, členové výboru - Leopold Kyselák, Methoděj Hamrla a Antonín Kopal. Za představenstvo obce Vincenc Valenta - starosta, František Valenta - první radní, Šimon Kopal - druhý radní a členové: František Horák, Jan Valenta, Josef Vrbecký, Anton Vrbecký. Stanovy byly schváleny c. k. zemským místodržitelstvím v Brně dne 25. srpna 1881 čj. 17257 a tak byl sbor dobrovolných hasičů uveden i úředně v život. K tomu, aby mohl udělat první krůčky a vykročit za vytčeným cílem, bylo třeba nesmírné obětavosti vedoucích činitelů a všech ostatních členů i pochopení všech občanů. To si dnes už neumíme ani plně uvědomit. Nová ruční stříkačka, kterou jak již bylo uvedeno, dostal sbor od obce, byla prozatím umístěna na mlatě dolního hostince, kde měl sbor své sídlo, konalo schůze, školení a jiné akce. Když zanedlouho přeložil sbor své sídlo do horního hostince k Povondrovi, byla stříkačka uskladněna v drvárce školní budovy.

V roce 1885 prodal hrabě Kuenburk střílecké panství a s nimi i roštínský dvůr hraběti Sigmundu z Herbersteinu, který dvůr pronajal. Tím zmizel z obce tlak německé rozpínavosti a nájemce více přál veřejné činnosti. Propůjčil i místo na uskladnění stříkačky v kůlně dvora. V roce 1894 byla přikoupena ještě druhá stříkačka, dvoukolová na podvozku, která je v obci uchována dodnes. Stála 400 zlatých a byla koupena rovněž od firmy Smekal a s ní 200 metrů hadic. V panské kůlně, kde obě stříkačky byly uskladněny, začal postupně nájemce dvora ukládat též umělé hnojivo, které se v té době začalo stále více v země­dělské výrobě uplatňovat. Prach a výpary z hnojiv samozřejmě velmi strojům škodily a bylo nutno je i dvakrát do roka důkladně očistit. Nebylo ale jiné vyhnutí, protože vhodnější místa zatím nikde nebyla. Teprve až v r. 1904 odpro­dal hostinský Povondra volné místo za svoji hospodu za 300 zlatých obci. Ta na něm postavila novou požární zbrojnici, ,která sloužila až do roku 1981. Slavnostní otevření nové zbrojnice se konalo dne 18. září 1904. Původně byly do ní dva vjezdy, dvoje vrata. V roce 1928 byla zbrojnice opravována a prostřed­ní sloupek zbourán, zřízen jeden vjezd opatřený kovovými pěkně zdobenými vraty, jež rovněž byly na budově až do osmdesátých let 20. století. Tentýž rok byl v Roštíně zřízen vodovod, který měl sloužit samozřejmě i k požárním účelům, proto se sbor rozhodl prodat i jednu stříkačku. Koupil ji sousední hasičský sbor v Tě­šánkách za 5000 Kč. Vůz na lejtu s vodou, o níž byla řeč v předchozí kapitole, prodal sbor v roce 1920 za 300 Kč. Za získané peníze byly zakoupeny hadice, proudnice aj. Pro zajímavost uvádím co je v kronice zapsáno o cenách hadic: Před rokem 1900 stál 1 m konopné hadice 70 krejcarů, v roce 1920 - 26 Kč a v roce 1934 - 16 Kč. Tak jako se stříkačkou, bylo mnoho starostí i s pořizováním ostatní výzbroje a výstroje. Stříkačku dala obec, ale ostatní výstroj a výzbroj pořizoval hasičský sbor sám.

Finanční prostředky získával z kulturních akcí, výletů, zábav, divadel apod. Mnohdy však byla též i potřeba obejít obec a provést sbírku. V celku lze říci, že občané vždy na ni přispěli podle svých možností. Také na kulturní akce přišli téměř všichni a kdo nemohl, poslal alespoň vstupné. Tak se sboru dařilo zajišťovat všechna potřebné. Ale i členové sami museli přinášet finanční oběti. Již při založení sboru složil každý člen do sborové pokladny 5 zlatých. Za tuto částku byl pro každého pořízen pracovní oblek. K němu si každý sám nechal pořídit čepici za 1 zlatý 80 krejcarů. Často si takto členové přispívali sami na pořízení různých součástí výstroje. Ještě v roce 1907 složilo 20 členů po čtyřech korunách do sborové pokladny, za které pak byly pořízeny černé vycházkové, jak se říkalo slavnostní nebo též parádní blůzy. Peníze získávané z podniků i sbírek se odevzdávaly pokladníkovi a aby u něha neležely bez užitku a též aby je nemusel opatrovat, půjčovaly se členům na šestiprocentní úrok. Získával se tím rovněž nějaký ten haléř, ale též se někdy stalo, že se již do pokladny nevrátily. Ale byly ještě i některé jiné položky, které si členové hasičského sboru uhrazo­vali sami. Na valné hromadě (tj. nynější výroční schůzi) konané dne 2. března 1893 bylo celým sborem přijato usnesení výboru, aby každý hasič platil si sám pojistné do úrazové pokladny v částce 10 krejcarů. Peníze dávané k pokladníkovi a půjčované členům se nechávaly až do doby, kdy byla sehnána celá potřebná částka. Pak teprve byla naplánovaná výzbroj koupena. Kromě finančního příspěvku, museli členové sboru přinášet i velké osobní oběti. Vždyť po úmorné dřině, jaká tenkráte byla na polích i v dílnách, věnovali ještě hodně času a sil povinnostem z členství vyplývajícím. A nebylo toho málo. Vždyť cvičení byla od jara do zimy dvakrát v týdnu, v zimě pak školení pravidelné, příprava kulturních akcí aj. V kronice je zapsáno, že účast na školeních, cviče­ních a schůzích byla vždy téměř úplná.

Cvičení se konala ve všední dny z veče­ra, než se úplně setmělo a to pořadová a s hadicemi, v neděli pak dopoledne se stříkačkou.V zimní době byly ve školeních jednou týdně procvičovány signá­ly, které musel znát každý člen, prováděno teoretické školení a odborné před­nášky, ale i přednášky vlastivědné, vlastenecké a zaměřené k různým význam­ným výročím a jiným slavnostním příležitostem. V souvislosti s tím je v kronice zaznamenáno, že kázeň byla tuhá, ale velmi dobrá a velitel měl vždy od všech členů naprostou poslušnost. O tuhé kázni svědčí i usnesení z valných hromad v počátcích sboru několikrát opakované, že každý člen, který vynechá 3 akce sboru, tj. cvičení, schůzi nebo školení bez platné omluvy, bude z hasičského sboru vyloučen. O tom že tato usnesení byla dodržována, svědčí i zápisy ve staré členské matri­ce požárního sboru, podle kterých bylo za dobu od založení hasičského sboru do roku 1938 vyloučeno takto' 8 členů, z toho 2 pro nepřístojné chování. Ale i ve vnitřním organizačním opatření byla udržována podobná kázeň nutící všechny členy plnit přesně stanovené úkoly na svém úseku. Svědčí o tom zápis z výroční valné hromady ze dne 8. ledna 1893 v němž se mimo jiné říká: " Každý četař má vésti seznam členů své čety a odevzdané jim výzbroje. Kdo z čety lezecké nezúčastní se 3 ( tří ) cvičení, bude z čety této vyloučen a výborem jiné četě přidělen ( platná omluva se připouští ). Každý člen je zavázán ctí svou, aby povinnosti své čety ( třikrát podtrženo, pozn. autora ) svědomitě vykonával, k jiné četě ani při cvičení, ani při ohni nepřecházeje ". Tolik citát zápisu jednacího protokolu, který se opakuje i v příštím roce.   

VNITŘNÍ ORGANIZACE HASIČSKÉHO SBORU

 Zmínkou a vnitřních 'Organizačních 'Opatřeních v předchozí kapitole, dostali jsme se k otázce jaké bylo vlastně uspořádání uvnitř hasičského sboru. Popíšu tedy jak tomu byla u nás v Roštíně i když možná ta nebude v detailech souhlasit s tím, co bylo jinde. V čele celého sboru dobrovolných hasičů stál velitel, později zvaný starosta, v nynější době předseda. Členskou základnu sboru tvořili členové činní a přispívající. Sama toto označení dává vědět jaké byly vztahy či pracovní náplň těchto dvou členských kategorií. Přispívající členové hlavně platili příspěvky, jejichž výše se neurčovala a závi­sela od hospodářské a finanční situovanosti člena i jeho štědrosti. Jinak se zúčastňovali akcí pořádaných sborem a byli voleni i do výboru a do funkce velitele, vzdělavatele, jednatele nebo pokladníka. Byli to také lidé většinou starší, méně pohyblivější, na cvičení a práci při požárech méně schopní. Podpo­rovali tedy hasiče takto. U nás byli vždy ve velké menšině. Např. ve výroční zprávě za první desetiletí trvání hasičského sboru je vykazováno 44 členů čin­ných a 3 přispívající. Takovýto poměr, časem o něco lepší byl zachován.

Druhou, početnější a podstatnou skupinu tvořili členové činní. Pro ty platila především ona již uvedená přísná kázeň a jejich povinností byla zúčastňovat se aktivně záchranných akcí při požárech a jiných živelných pohromách a také připravovat se na plnění tohoto úkolu ve cvičeních, školeních. To byl tedy vlast­ní požární sbor. V jeho čele stál náčelník, nyní velitel. Jeho náměstky byl první a druhý podnáčelník. První byl velitelem přímo na požářišti a podléhala mu četa lezecká a ochránců. Druhý byl vlastně v týlu u čety stříkačníků a vodařů. Velitel každé čety byl četař a jeho zástupce členař. Každá četa měla při zásahu své úkoly a svou práci. Stručně si o nich řekneme. Lezecká četa byla považována za jakousi elitu v teh­dejším hasičském sboru. Byli do ní zařazováni většinou lidé odvážní a zdatní, nebojící se výše,k a zvyklí se v nich pohybovat, jako tesaři, kominíci, zedníci apod. Její příslušníci prováděli vlastní požární útok, stříkali vodu na hořící objekt, bránili rozšiřování požáru kropením vedlejších ohrožených domů, šplhali po žebřících, aby měli dobrý výhled a přehled a z nich prováděli hasební práce, slézali i střešní konstrukce hořících domů i okolních objektů, na jejichž tehdy většinou doškových krytinách často sedali a uplácávali zalétnuté jiskry. Prová­děli, byla-li třeba, strhávání konstrukcí, nebo tyto práce řídily. Zachraňovaly mnohdy i životy a vynášely z hořících objektů lidi tam dlící. Tento motiv byl také velmi často zachycován na obrázcích a používán na diplo­mech, pozvánkách aj.

Také v dřívějších hasičských písničkách se zpívala o lez­cích, např.: ... hasič leží celý popálený, vedle něha žebřík jasanový, jeho milá hořce o něj pláče ... To všechno tedy vedlo k jakési nadřazenosti lezců a proto i přesto, že v jejich četě byla kázeň zvláště tuhá, byl každý na příslušnost k ní hrdý a vyloučení z ní a přeřazení k jiné četě bylo již považováno za jakýsi trest nebo pohanu. Ale bylo jim přáno trocha té hrdosti lezecké, vždyť nejvíce úrazů, popálenin apod. při požárech, utrpěli právě oni. A bylo jich dost. I v mat­rice sboru čteme, že v roce 1890 zranil se při požáru podnáčelník lezců Franti­šek Nedvěd a obdržel od podporovací pokladny 24 zlatých, Josef Stavinoha téhož roku za popáleniny a odřeniny obdržel 10 zlatých, Rudolf Pikner v roce 1910 za popáleniny po požáru 50 korun, František Valenta v roce 1911 za poškození levého oka jiskrou a dýmem 23 Kč. Při požáru u Strouhalů 21. listopadu 1935 zranil se náčelník Klaudius Šumbera a byl asi měsíc v nemocničním ošetření a Alois Zimák po ošetření několik dní v domácím léčení. Drobných zranění, ne­podchycených zápisem bylo jistě daleko víc. V úzkém spojení s četou lezeckou byla četa ochránců. Vlastně k ní patřila, pro­tože jejím úkolem bylo pomáhat lezcům a chránit je při jejich práci hasební a záchranné. Ochránci stavěli žebříky, zajišťovali jejich stabilitu speciálními pod­pěrami a přidržovali je, rovněž přidržovali hadice na pokraji žebře. V případě, že lezec musel jít na konstrukci nebo i do hořícího objektu, všestranně mu po­máhali a zajišťovali jeho bezpečnost. Stříkačnická četa, jak už sám název říká, měla na starosti. stříkačku, její umístění u vodního zdroje, uvedení v činnost a zajištění plynulého chodu.

O stříkačku, její údržbu a uvedení do chodu se staral strojmistr nebo zbrojmistr. Do stříkač­nické čety byli zařazováni hlavně lidé silní a vytrvalí. Při déle trvajícím zásahu však nestačili ani jejich síly a museli je na příkaz náčelníka střídat civilní obyvatelé. Četa vodařů měla na starosti zajištění vodního zdroje, jímž bývaly studny nebo narychlo přehrazený potok, či jiné zdroje vody. Rozložení a ponoření savic do vody, dbát aby netáhly bahno a jiné nečistoty a zajistit, aby bylo dost potřebné vody. Důležitý úkol měli také trubači, kteří též patřili k elitě sboru. Většinou to byli vysloužilí vojenští hornisté, lidé bystří, pohotoví a veselí. Aby byli dobře a snad­no viditelní, nosili na přilbě červenou chocholku z koňských žíní. Po boku no­sili. samozřejmě vyleštěnou trubku, které se říkalo horna, někdy polnice nebo burcovka a mnohde ještě jinak. Úkolem trubače bylo co nejrychlejší předání roz­kazů náčelníka či velitele požářiště. Činili tak zatroubením příslušného signálu. Signálů byla celá vada a členové je museli znát a vědět co zatroubený signál znamená. V tom případě byl rozkaz předán okamžitě. Proto jejich nacvičování byla věnována velká pozornost hlavně v době zimní, kdy probíhalo školení teoretické.

Své signály měly všechny požární stroje, všechny druhy nářadí, hadice, žebře apod. Každému signálu předcházelo návěstí: Dejte pozor! Pro názornost uvedu příklad jednoho takového signálu, který dával povel, dnes bychom řekli, k rozvi­nutí požárního útoku od vodního zdroje k požářišti: První signál značil, aby od stříkačky druhého proudu bylo k požářišti provedeno vedení ze čtyř dílů hadic. Vyšší tón v druhém taktu značil ruční stříkačku, dvakrát ťuknutí za ním znamenalo druhý proud. Čítání čili ťukání tónů ve čtvrtém taktu určovalo počet dílů hadic. Na povelku nebo píšťalku se troubívalo jed­noduše s použitím jen dvou tónů. Povelku měl náčelník a podnáčelníci, dvouhla­sou píšťalku četaři a lezci.Druhý signál, jak už text říká uváděl v činnost lezce. Podobně zněly signály pro ostatní stroje a nářadí a jejich činnost. Svůj signál měl také velitel a samaritní stráž, bylo-li ji třeba volat ke zraněnému. Poplach při požáru nebo poplachovém cvičení byl vyhlašován signálem Hoří, tou známou, dosud používanou kvartou. Jednalo-li se o požár přespolní, byl trouben signál na spodním tónu této kvarty, přerušovaný podle slov: Přes pole hoří! Všechny zvukové signály v cvičebním řádu byly podloženy textem, nebo si to členové udělali i sami, protože se takto lépe pamatovaly. Při akcích, k nimž se sjelo více požárních sborů, jako okrsková cvičení, požáry a podobně, nestačilo ovšem zatroubit jenom tento jednoduchý rozkazovací signál, protože by nebylo jasno komu patří. Proto každý požární sbor měl svůj vlastní svolávací signál. Rozkaz zatroubený po svolávacím signálu patřil tomu sboru, čí svolávací signál zazněl.

Svolávací signál měl tedy i náš požární sbor v Roštíně. První svolávací signál našeho sboru není bohužel zachycen v notovém ani jiném záznamu. Všechny sborové svolávací signály byly tvořeny na motivy národních písní. Tak např. sousední Cetechovice měly na píseň Co pak ti naši dělají, Chvalnov ­Boleslav, Boleslav, Strabenice Já do lesa nepojedu, a podobně i ostatní. Sbor měl možnost si signál vybrat a župní výbor ho pak schválil a přidělil. Po­užívalo se ho, jak již sám název říká ke svolávání sboru ke schůzím, cvičením a podobně a když například na slavnostech chtěl velitel vyzvat svůj sbor k ná­stupu k odchodu, nechal signál zatroubit a členové se shromáždili kolem něho. Při svolávání schůzí obešel trubač vesnici nebo byli-li dva, tedy každý svůj úsek a troubili svolávací signál při volání do schůze jedenkrát, na cvičení dva­krát a při slavnostní akci ve vycházkových krojích třikrát po sobě. Při okrsko­vých cvičeních nastoupil trubač, který znal signály i ostatních požárních sborů k okrskovému veliteli a jeho rozkazy tlumočil sborům zatroubením jejich signálu a k tomu požadovaný povel. Sborový trubač jej pak opakoval pro svůj sbor.

Svůj signál kromě požárních sborů měla i župa. Ten se troubíval při cvičeních či sjezdech župních k hromadnému nástupu. I při okrskových nebo jiných větších cvičeních se zatroubil k hromadnému spuštění stříkaček, které se tenkráte na konci každého cvičení provádívalo. Dělo se to tak, že po zatroubení župního signálu a povelu "Stříkačky vpřed!" byly naráz uvedeny v činnost a sbor, jemuž prvnímu vystříkla vada z proudnice, získal pochvalu. Velmi často to byl právě náš požární sbor v Roštíně. Župní signál kroměřížské župy třinácté byl na motiv písně Moravo, Moravo, Mo­ravěnko milá. Začal se používat i na pohřbech hasičů jako poslední pocta zemře­lému členu a byl trouben při spouštění rakve do hrobu. Pro tento účel byl sice stanoven smutnější signál, ale to Moravo, Moravo, se více líbilo, zdálo se půso­bivější a tepleji promlouvalo k srdcím všech, a tak se u nás, jako mnohde jinde troubí dosud. Někde, to zahrají i hudebníci v trojhlase, ale ta už není jaksi ona. Jako signál na hornu to zněla a zní syrověji a drastičtěji a tím snad i působivěji.   Ale veselejším, lehčím i když neméně důležitým úkolem trubačů bylo vytrubo­vat do pochodu, když sbor šel v útvaru. Znělo ta jásavě a vesele, když se scházely hasičské sbory k nějaké slavnosti. Vytrubování se neslo ze všech stran, a podle toho se už vědělo, který sbor přichází. Od Cetechovic, ad Honětic, Těšánek, Divok a kapela u zbrojnice na návsi zahrála pak vítací pochod. Po přivítání našimi členy obdržel pak velitel kytici květin ad děvčat k tomu vybraných. Nejznámější melodie pochodů u nás troubených byly utvořeny rovněž na motivy národních písní a byly to Hrály dudy, Sláva nazdar výletu, A já sám, vždycky sám a nebo i známý vojenský pochod.  Sláva trubačů pohasla téměř rázem až po osvobození, kdy naše společnost dala naší organizaci docela nové ani snad netušené možnosti.

Do požárnické práce začala bouřlivě pronikat moderní technika. Trubače a jejich signály, které by stejně zanikaly v hukotu motorů, nahradily vysílačky. ­Došlo i k velkým přeměnám v celé požární taktice, k její rozsáhlé modernizaci a tak jako mnoho jiných zastaralých věcí ztratilo svůj význam i vytrubování signální i pochodové, protože dnes se už nikam nechodí pěšky, ale každý kousí­ček, každý pomalu krůček se musí jet auty nebo na strojích. Na rozdíl od jiných profesí v požárním sboru, které přes různé přeměny v jádru vlastně stále ještě trvají, trubačství úplně zaniklo. Věnovali jsme proto této stati více místa. I pro­to, že to bylo milé, mělo to své kouzlo. Trubači vždycky první vyšli v čase denním i nočním, ať už vesele volali ke schůzím a slavnostem či cvičením, nebo tak nějak hrůzně a drasticky svo­lávali hasiče k pomoci spoluobčanům při požáru či jiných katastrofách. Budiž proto čest všem trubačům, kteří prošli řadami našeho požárního sboru. Byli to, pokud lze v matrice zjistit, tito bratři: Antonín Klabal od r. 1881, Valentin Šoustal od r. 1891, Otokar Stavinoha 1894, František Valenta 1900, Jiří Petlach 1902, Kazimír Horák 1900, František Kopal 1921, Jan Šubčík 1921, Fran­tišek Aron 1926, Vladimír Valenta 1928 a posledním výborným trubačem byl Josef Gorgoň od r. 1930. Další složkou hasičského sboru byla samaritní stráž. Vznikla vlastně z potřeby poskytnout ošetření a první pomoc hasičům zraněným při požáru nebo cvičení.  V našem požárním sboru v Roštíně byla zřízena v r. 1922. Tři členové, kteří se k tomu účelu dobrovolně přihlásili, byli zvoleni a vysláni do samaritánského kursu ve Zdounkách. Byli to Konrád Lukáš, Jindřich Čihánek a František Hutař.

V r. 1928 byl konán další větší kurs v Kroměříži, kterého se kromě uvedených zúčastnil Josef Juřík a nově přijatý člen Vladimír Valenta. Hned v počátcích této služby bylo uvažováno o tom, že by měla být svěřena ženám, které mají jaksi už přirozeně dány lepší předpoklady k jejímu vykoná­vání. Tak i v našem sboru byly do samaritní čety získány v r. 1932 dvě ženy. Byly to Ludmila Horáková a Anna Mrhálková, které zůstaly členkami dodnes. Spolu s ostatními členy čety absolvovaly kurs ve Zdounkách. Četa byla v tomto roce ve složení: Četař Konrád Lukáš, členové Jindřich Čihá­nek, Josef Juřík, Vladimír Valenta, Ludmila Horáková a Anna Mrhálková. Byla i materiálně vybavená podle tehdejších požadavku. Lékařská péče nebyla ten­kráte tak lehce dosažitelná a nebyla zdarma tak jako dnes. Nebylo rychlých dopravních prostředků a hlavně, nebylo peněz na lékaře a léky. Proto hasičská samaritní služba poskytovala i první pomoc a ošetření lehčích zranění i one­mocnění všem občanům zdarma, nebo za nějaký dobrovolný příspěvek. Například v uvedeném roce 1935 poskytla tuto pomoc občanům v 37 případech, z nichž 13 bylo těžších. Vydání za léky a obvazový materiál činilo 211,- Kč a bylo uhrazeno z daru od obce, občanské záložny a daru studentů, kteří z vý­těžku taneční zábavy věnovali 30,- Kč apod. Podobně tomu bylo i v jiných letech trvání samaritní stráže hasičského sboru. Její velitel četař Konrád Lukáš byl i župním samaritním zpravodajem zdounecké župy Č. 58. Jindřich Čihánek byl pak okrskovým samaritním zpravodajem.Činnost samaritní stráže trvala do osvobození po druhé světové válce a uspo­řádání nových poměrů v národě i v řadách požární ochrany. Její úkoly potom převzal Československý červený kříž. Jeho zdravotnické hlídky se zúčastňují větších cvičení a jiných akcí, samozřejmě též požáru a v případě potřeby po­skytnou ošetření, jako dosud hasičské samaritní stráže, které za dobu svého trvání vykonaly velký kus záslužné a dobré práce pro zdraví občanů. Budiž jim za to dík!   

POŽÁRNÍ TECHNIKA, VÝZBROJ A VÝSTROJ

 tom, že obec koupila čtyřkolovou ruční stříkačku za 600 zlatých v r. 1881 a da­la ji hasičskému sboru k opatrování a potřebě, bylo již psáno. Rovněž tak o pořizování další výzbroje a výstroje, na niž dal každý člen ze svého celkem 6 zl. 80 krejcarů I ještě další věci byly takto pořizovány svépomocí členů, z vý­těžku zábava jiných kulturních podniků, z darů a podobně. V r. 1894 koupila obec spolu s hasičským sborem druhou stříkačku, ruční sundavací, na dvoukolovém podvozku se závěsem. Stála 400 zlatých a byla rovněž koupena od firmy Smekal. Obě stříkačky používal sbor až do r. 1928. V r. 1899 bylo pořízeno bourací náčiní jako vidlice, lopaty, trhací háky, sekyry aj. V r. 1907 byly pořízeny dva hákové žebře a první vycházkové obleky. Na tyto obleky dalo 20 členů po čtyřech korunách. V r. 1920 byly opraveny obě stříkačky celkovou generální opravou za 2041 Kč. Dále bylo nakoupeno sukno na pracovní obleky za 2170 Kč a koupeno 16 do­rosteneckých čapek pro nově založené družstvo.

V tom roce vlastně započala v požárním sboru práce s mládeží. Rok 1921 znamenal přínos do požární techniky protože v něm byl koupen za 6000 Kč mechanický posunovací žebřík od firmy Smekal. Vzhledem k tomu, že místní hřbitov u starobylého kostelíka sv. Jakuba na ko­pečku nad Roštínem je od obce poměrně vzdálen a nošení nebožtíků na márách bylo často dosti svízelné, rozhodl se požární sbor v r. 1924 pořídit pohřební vůz. Podvozek k tomu účelu daroval bratr Cyril Valenta a horní část byla zhotovena za 13000 Kč. V tomtéž roce byly koupeny 2 berlové stříkačky po 1200 Kč, 2 nové horny pro trubače a 60 m hadic. Pohřební vůz je používán do dnešního dne. Nepatřil sice k požární technice, ani výzbroji, ale sloužil všem obyvatelům obce po dlouhou řadu let a byl mnohdy propůjčen i do sousedních obcí. Údržbou pohřebního, vozu, jeho přípravou a službou u něho při pohřbu byl pověřen bratr Rudolf Pikner, po něm Konrád Lukáš, pak František Kubáček a poslední Fran­tišek Vrbecký.

V letošním roce vůz doslouží, protože na Jakoubku je zřízena obřadní síň a po zapojení elektrické instalace bude dána do provozu a tím pohřební průvody z obce odpadnou. Rok 1928 byl významným nejenom pro celou obec, ale i pro požární sbor. Byl v něm totiž zřízen obecní vodovod, který slouží nejenom k zásobování obyvatel­stva potřebnou vodou, ale také vodou k požárním účelům. Byl to jeden z prvních vodovodů na okrese a plány na něj byly vypracovány hned v r. 1912, ale úhrada se našla až v r. 1928. Po celý rok byla měřena vydatnost pramene a zjistilo se, že pramen v Koutkách dává 2,0 litry za vteřinu a podle propočtu pro celou obec tenkráte stačilo 1,8 litru. Pramen byl sveden samospádem do rezervoáru na Hradské, který je nad vesnicí. Proto má vodovod postačující tlak k účinnému výstřiku i nad věž kostela. K požárním účelům bylo na vodovodní síti instalo­váno 36 ks hydrantů a pro sbor koupeny 4 hydrantové nástavce. Následkem toho, konstatováno, že není již třeba dvou ručních stříkaček a byla navrženo, aby se jedna prodala. V zápise z valné hromady ze dne 1. ledna 1929 se k jed­nání o prodeji píše: "Bratr starosta rozpřádá debatu o prodeji stříkačky. V po­slední době mluvil se zájemci o tom a stanovil cenu 15 000 Kč. Jsou různé ná­hledy členů, jak by se lépe prodala. Bratr jednatel podotýká, jestli by nebylo záhodno prodat obě stříkačky a pořídit motorovou. Přesto, že máme k použití hydranty, dělala by dobrou službu a pak, dnešní pokrok světa ruční stroje vy­tlačí. Nesmí se též opomenout, že by se dostala na motorovou stříkačku sub­vence." Názor to nebyl jistě špatný, ale patrně neuspěl, protože na motorovou stříkačku si sbor počkal ještě více než dvacet let.

Ruční stříkačka, ta původní, stará, byla téhož roku prodána nově zřízenému sousednímu hasičskému sboru v Těšánkách za 5000 Kč. Vůz na lejtu v níž, jak už psáno, byla dopravována vo­da k požáru, byl prodán již v r.1920 za 300 Kč. V tomto roce 1928 byla též provedena oprava hasičského skladiště, vlastně jeho vjezdu. V původní budově, postavené v roce 1904 byly totiž dva výjezdy. Každá stříkačka měla svůj i když vnitřní prostor rozdělen nebyl. Nyní se sloupek vprostřed vjezdů zboural, čímž vznikl vjezd jeden, široký. Na jeho uzavření pořízena nová, železná vrata. V této úpravě slouží zbrojnice dodnes. Vydání na opravu činilo 3390 Kč, z toho materiál, traverzy, cihly 2894 Kč, práce 500 Kč.   Obec na to dala 1000 Kč, ostatní zaplatil sbor. K tomu ještě nová vrata stála 1900 Kč. Dále byl koupen dvoukolový vůz na nářadí a dvoukolový vůz (naviják) na hadice. Pořízeno bylo 6 slavnostních blůz a čepic. Ti členové, kteří je dostali přidělené zaplatili 30 Kč za blůzu a 5 Kč za čapku. Při hasičských výletech a slavnostech bývaly stoly a lavice upraveny tak, že se do země zarazily kůly a na ně přibily desky. Časem se takt,o rozštípaly a zchát­raly. V r. 1932 se sbor rozhodl pořídit stoly i lávky nové a to na kozičkách. Větší část potřebného dřeva koupil požární sbor, ostatní věnovali někteří členové. Každý člen udělal zdarma, nebo na svůj náklad nechal udělat 4 kozičky. Dřevo do potřebného tvaru nařezal bratr Josef Juřík, v jehož kolářské dílně se kozičky vyráběly. Bylo jich takto uděláno 155 ks. Desky na stoly a lavice dány na ohoblování do stolařské dílny - Trněný a Dun­dálek, v níž 6. září 1933 vypukl požár a s dílnou shořely i hasičské desky. V příš­tím roce byly pořízeny nové. V r. 1938 byla koupena ruční poplachová siréna. Uváděla se v činnost posta­vením na zem, opřením v podpaží a točením klikou ručně.

V roce 1939 byly opět doplněny stavy vycházkových stejnokrojů. Pro zajímavost a porovnání s dnešním stavem a poměry na tomto úseku uvádíme některé podrobnosti: Jeden oblek stál 98,50 Kč. V požární kronice je zapsáno, že členům byl předán za těchto podmínek: Každý člen, který obdrží v užívání stejnokroj, je povinen jej udržovat v dob­rém stavu. Kroj zůstává majetkem sboru, ale každý člen na něj přispěje částkou 50,- Kč splatných do 1. prosince 1939. Nezaplatí-li částku v termínu, předá se kroj jinému. Přestane-li být členem má nárok na vrácení příspěvku do pěti let po 10 Kč. Vypůjčený kroj nesmí žádný zcizit, ani jinému členu bez schválení výboru předat. Za kroj je každý sám osobně zodpovědný a případné poškození vlast­ní vinou, musí podle rozhodnutí výboru nahradit. Po přečtení tohoto i předchozích zápisů o pořizování všech potřeb hasičského sboru, si jistě uvědomíme rozdíl mezi stavem tehdejším, kdy lidé žili na ne­srovnatelně nižší životní úrovni a přece museli a také dovedli přinášet veliké osobní, věcné i na tehdejší dobu dosti značné finanční oběti, a dnešním, kdy technika, výzbroj i výstroj je poskytována ze státních prostředků. A přesto si toho nedovedeme mnohdy dost vážit a plně to ocenit. Po dobu potupného protektorátu nebylo' ničeho v hasičském sboru sponzorováno.

Zato po osvobození, kdy do všeho zavál nový, svěží vzduch, bylo hned v r. 1949 místním národním výborem v Roštíně na návrh požárního sboru rozhodnuto po­řídit automobilovou stříkačku. Byla uzavřena smlouva s Jaroslavem Handlem, automechanikem ze Střílek, který měl stříkačku vyrobit z vraku nákladního ně­meckého vojenského auta Horch za 247 000 Kčs a dodat ji v červenci r. 1950. Na tuto částku dal požární sbor ze svých prostředků 50 000 Kčs. Automobilová stříkačka byla ale dodána po mnoha potížích a urgencích až v r. 1953. Sloužila ale dobře, byla rychlým i výkonným strojem. V r. 1950 byla koupena nová poplachová siréna elektrická, kterou vyrobil rovněž Jaroslav Handl. Byla umístěna na střeše požární zbrojnice a v roce 1980 pře­místěna na novou budovu MNV, v níž je i nová požární zbrojnice. Automobilová stříkačka byla v r. 1965 vyřazena, hlavně pro nedostatek součás­tek na opravy. Požární sbor měl mimo ni již v r. 1960 též motorovou stříkačku PS 8. Po vyřazení automobilové stříkačky dostal automobil pro dopravu mužstva a pro závěs PS 8. Je to vyřazené vojenské dopravní vozidlo T 805 po generální opravě, které ale dosti často je nutno znovu opravovat. Nová požární zbrojnice v budově MNV je prostorná a připravená k přijetí mo­derní techniky. Jejím správcem byl stanoven Alois Mrhálek, který se již před tím v této funkci osvědčil. Ve staré zbrojnici bude ale nutno uskladnit mechanický žebřík, který je zatím ve stodole již se bortící. Požární sbor by v současné době potřeboval nové vozidlo, nejlépe cisternovou automobilní stříkačku (CAS), protože v katastru obce je již téměř 200 chat, ko­lem lesa i v něm (Bunč) a to v místech, kde vodní zdroje jsou dosti vzdálené, nebo žádné.  

KULTURNÍ A VEŘEJNÁ ČINNOST

 Významný byl také podíl požárního sboru na kulturní a jiné veřejné činnosti v obci. Zvláště v jeho počátcích, kdy nebylo jiného spolku v obci, který by mohl občanům poskytnout možnosti zábavy a kulturního vyžití. Nutno konstatovat, že požární sbor plnil tento úkol dobře. Byly to schůze, školení, přednášky, slavnos­ti, zábavy, plesy, staré zvyky, divadelní představení a jiné. Ze starých zápisů i na archivovaných pozvánkách se dočteme, že taneční zábavy nebyly podnikem, na němž se jenom tančilo, ale kde se i krásně zpívalo, před­nášely básně vlastenecké i žertovné deklamovánky, zpívaly kuplety, i sbory dosti náročné, jako např. Nešverova Maravěnka nacvičená ve spolupráci s čtenářsko ­pěveckým spolkem Svatopluk. Tančily se staré tance: legátková, šátečková, řeznická, kovářská, zástěrková, smetáková a kdoví jaké ještě.Zpívané písně byly rázu povětšinou vlasteneckého, v duchu tehdy se probouze­jícího národního vědomí,které v lidu utužovaly. Byly to např.: Jsem Moravan, Vlastenka, Bývali Čechové, ale i Kde domov můj, Písně dcery ducha mého aj. Též i hasičské písně a kuplety, které tenkráte vznikaly.

Kromě písní, tanců a deklamovánek byla na plesích a zábavách též tzv. žertovná pošta, žertovné čepice, katilionové řády apod. Pozvánky z té doby uchované jsou velmi krásné, s požárnickými motivy. Roznášely se dům od domu všem, aby se nikdo neurazil, nebo nezarmoutil a hasiči v uniformách po léta ustáleně říkali: "Pantáto a panímámo, my jsme vás přišli. pozvat na náš hasičský ples a těšíme se, že nás navštívíte." A někde se dodalo "a prosíme o nějaký dárek do bufetu". Tím se rozumělo cukroví nebo dort, který se pak vydražoval. Hasičům neodřekl nikdo a na ples či zábavu přišli všichni.Divadelní tradice požárního sboru nebyla velká, protože sbor neměl své jeviště. Z počátku pořádal společně se Svatoplukem a na něm sehrál několik her. Později, hlavně v II. světové válce, za německé okupace, hrál většinou lidové hry jako Viktorka, Světla jeho očí a jiné. Svůj významný podíl na poli kulturním měla i školení a přednášky pořádané požárním sborem ve všech dobách nejenom na témata odborná, ale i politická, kulturní aj. Bývala jich každým rokem několik. Dobrá práce na tomto poli neustala ani v době, kdy Němci všechno takové za­kazovali. V roce 1938 zapsal tehdejší kronikář řídící učitel Josef Kvasnička do požárnické kroniky mimo jiné: "Byli jsme osudem krutě postiženi v 20. roce trvání naší republiky. Došli jsme na té křížové cestě až na samý vrch Kalvárie, kde ukřižována duše našeho národa. Ale s hory se do celého světa ozývá: DOKONÁNO NENÍ! A nebylo.

Přestože činnost ustala a sbor dělal jenom co musel, přesto konal schůze a školení, na kterých si vždy našel chvilku a možnost pohovořit si otevřeně a po našem a vzájemně se utvrdit ve víře v dobrý kanec, jak ta na­psal druhý kronikář František Bukač. Řídící učitel Josef Kvasnička, bývalý legionář, byl po příchodu Němců pensionován a odstěhoval se do Rataj. Školu i jeho funkce v požární ochraně převzal řídící učitel František Bukač, který v roce 1954 přešel na vyšší funkci v ÚRO do Prahy. V zápise, kterým uzavírá svoji kronikář­skou činnost se vyznává, že rád a ochotně pracoval padle svých sil v požárním sboru roštínském, vděčně vzpomínaje na sbor zejména za neblahé doby německé okupace, kdy zde jedině byla možno pěstovat nějakou, i když mnohdy nepříliš dobrou kulturní činnost. A jistě i to mělo svůj podíl na tom, že Roštín se stal odbojářskou obcí a obdržel za účast na odboji čestný odznak a titul partyzánská obec. Po osvobození zavládl v požárním sboru nový elán umocněný zvláště pořízením automobilové stříkačky. Byla ta pro všechny velká vzpruha. Proto lze toto období označit snad za léta největšího rozmachu požárního sboru. K mužům přibyla i družstva žen, která pracovala ještě s větší vervou než muži. I pro velitele to byly plné ruce práce. Započaly soutěže požárních družstev. To zna­menalo nacvičovat muže I ženy. Celkem 42 cvičení za rok, kromě školení. Ale byla to práce krásná a stála zato. Několikráte postoupila družstva až do krajského kola, v němž jednou ženám uniklo první místo jen tím, že někdo ne­pozorovaně zastavil na stříkačce přívod benzinu. Bylo z toho zklamání i slzy, ale začalo se s novým elánem znovu. I rozhodčí komise byla v rámci okrsku Roštín sestavena z členů těchto družstev, která bodovala na několika místech i v Kroměříži k plné spokojenosti.

Od těch dob, tedy od samého počátku sou­těžení se náš sbor do soutěží zapojuje každoročně obvykle dvěma družstvy, mužů i žen. V neposlední řadě nutno vzpomenout i práce s mládeží. Řadami družstev mláde­že prošlo od r. 1965 více než 50 členů. Z nich mnozí zůstali požární ochraně věrni, někteří dokonce jako požárníci z povolání. Družstva dětí získala rovněž řadu diplomů a čestných uznání.    

Copyright © Obec Roštín